Nepál 2012

 

Island Peak • 6189 m

 

 

Expedice na himalájskou šestitisícovku

 

září – říjen 2012

 

 

 

 

                Po několika hodinách celkem únavného pochodu konečně přicházíme do Dingboche. Chceme se ubytovat hned v první lodžii, která se nám namane. To se však naštěstí pro další vývoj situace nestává. Nezůstáváme ani v naší staré známé Arizoně a pokračujeme až skoro na samotný horní okraj vesnice. Odbočujeme do druhé lodžie od vrchu. Bright star, se myslím jmenovala. Jasná hvězda. Je tu na první pohled skoro prázdno, jen za oknem jídelny nás kdosi podezíravě sleduje. Asi nějaký Amík, říkáme si. Venku se prochází zřejmě jeho žena. Ubytováváme se v plechovém přístavku, pěkně na kraji. Tady budeme mít klid. Po chvíli slyšíme ve vedlejším pokojíku nějaký šramot. Jdu se nenápadně podívat na chodbu a zjistit koho že to máme za sousedy. Jsou to ti dva z jídelny a zdá se mi jako bych zaslechl češtinu. Ahoj lidi...!! Zkouším si potvrdit svou doměnku. Nazdáár. Ozývá se z pokojíku. Okamžitě se dáváme do řeči a bez ustání blafeme až do večera. Hned jsme si padli do oka. Debata se stáčí i na Island Peak, horu, která se tyčí uprostřed údolí v dáli nahoře nad Chhukhungem. Slovo dalo slovo a tak nějak jsme se dohodli, že bychom na něj mohli příští rok vyrazit.

Zhruba tak nějak vznikl nápad na expedici Island Peak 2012. Jenže od nápadu je k samotné výpravě ještě hodně dlouhá cesta. Po návratu do vlasti se s Pepou několikrát telefonicky spojujeme a nenápadně se oťukáváme, zdali do toho ještě chceme jít. Pepa je samozřejmě nadšeně pro a tak si domlouváme schůzku ve Vimperku, kde definitivně padá rozhodnutí o tom, že do Himalájí opravdu pojedeme. Plánujeme přibližný termín a hlavně se všichni schodujeme, že výstup chceme podniknout sami na vlastní pěst. Tedy bez průvodců, nosičů a všeobecně bez podpory. Budeme si jen muset nějak sehnat povolení na kopec. Což asi nebude žádná legrace. Nařízením Nepálské vlády prý není možné podnikat takovéto sólo akce. Tak uvidíme.

 

 

Radosti a strasti příprav a veškerého vyřizování

 

 

                               Jak už jsem napsal, do hor se chceme vydat sami. To sice dost komplikuje vyřizování, ale jsme rozhodnuti neustoupit a udělat pro to vše co je možné. Sehnat letenky za dobrou cenu je prkotina, to nechám až na konec. Jen si zjišťuji ceny od různých aerolinek, abychom měli představu. Nejlevnější nabídku mají Turci. Cena se pohybuje někde kolem 17.500,- korun za osobu. Což je dost dobré. Poprvé jsme letěli do Nepálu skoro za dvacet tři tisíc. A to už je velký rozdíl.

A teď zpět k hoře. Pracně hledám kontakty na nepálské trekové agentury a asi do třiceti posílám e-mail s žádostí o vyřízení povolení na kopec. S tím že nám jde o maximální sportovní výkon a proto chceme jít sami a sami si taktéž chceme nést veškerou výstroj a i o vrchol samotný se chceme pokusit na vlastní pěst. Několik dlouhých dnů se nic neděje, nikdo se neozývá. A pak najednou začínají chodit odpovědi. Bohužel samé záporné. Většinou ve znění ať se nezlobím, ale že toto není možné, že nařízení vlády hovoří jasně, sám na horu nikdo nesmí. Po pravdě řečeno, trochu mě to rozhodilo. Začínám se tedy na netu porozhlížet, kolik by to stálo s nějakou společností. Dokonce se mi podařilo nalézt asi u dvou společností nabídku na tři až pět dní s tím, že celý podnik začíná a končí v Chhukhungu. To by možná celkem i šlo, jen ta cena. Pohybuje se mezi pěti až sedmi sty dolary za osobu. To je docela pálka. A v tom najednou přichází e-mail z Nepálu, ze společnosti Adventure Discovery Treks & Expeditions a v něm se píše......

 

„ Dear Peter of Prague,

Thanks for your inquiry. Of course I am very much pleased to help you
depending on your interests. In order to manage your flights and permits I
need your pass port details, insurance policy and many other details. So
please you better to content me when you arrive Kathmandu. I will manage
all needed thing within one day for you.“

 

Please give me call when you arrive Kathmandu.

Look forward to see you in nepal soon

Thank you.

 

Sincerely
Rabindra Adhikari- Director

Adventure Discovery Treks & Expedition (p) Ltd.

Thamel, Kathmandu, Nepal.“

 

                                  V rychlém překladu to znamená, že nám rádi vše vyřídí. Ani si neumíte představit, jakou jsem měl v tu chvíli radost. A začala nekonečná korespondence s ředitelem Rabindrou, přezdívaným Rabi. Vyměnili jsme si několik desítek e-mailů, než jsem dosáhl kýženého výsledku. Musel jsem poslat kopie pasů, našich fotografií, pojištění a spoustu dalších informací. Což nebyl žádný problém. Problém byl odeslat necelých 1300 dolarů na Rabiho účet. Už sama o sobě byla celkem odvaha poslat takový obnos úplně neznámému člověku, na druhý konec světa. I když Nepálci mají mou plnou důvěru. U nás bych takto nikomu peníze neposlal. Tedy, vyplnil jsem příkaz k úhradě v internetovém bankovnictví a asi dobře, protože mi z účtu druhý den peníze opravdu zmizely. Trpělivě jsem několik dní čekal na zprávu od Rabiho, ale nic. Po dlouhých čtrnáci dnech se mi ozvali z banky, že peníze nelze poslat, protože je prý špatné číslo příjemce. Takže znovu píšu Rabimu a prosím ho o ověření jeho kontaktů. Jsou pochopitelně dobře. Snad stokrát kontroluji údaje, které jsem vyplnil do platebního příkazu. Taky OK. Říkám si, přeci nejsem takový idiot. Začínám mít docela nervy. Po několika zatím bezvýsledných telefonátech s bankou jsem donucen zavolat i Rabimu do Nepálu a zkusit mu celou situaci vysvětlit. S mou angličtinou je to docela odvaha, ale jdu do toho. Stejně to ale asi moc nechápe a říká ať pošlu peníze přes finanční instiuci Western Union, je to prý rychlé a spolehlivé. No, to bych sice rád milý Rabi, ale prachy se mi toulají někde po světě a dalších 1300 doláčů na poslání nemám. Po několika dnech se mi ozývají z banky, že už zjistili kde se stala chyba. Peníze prý nechodí přímo, ale přes jakousi korespondenční banku, která je samozřejmě americká a ta prý změnila, nebo snad dokonce zrušila účty přes které chodí platby s ČSOB do zemí jako je třeba Nepál. A že se mi strašně omlouvají, že to nebyla jejich chyba. Což už je mi taky jasné. Takže zas ti zasraní Američani. Já už měl nervy, že jsem myslel že mi z toho mrdne. Zbytek peněz, v přepočtu zhruba nějakých 5000 korun už posílám přes Western Union. A druhý den má Rabi peníze na stole. Zbývajících 200 dolarů, jako odměnu za vyřízení, předáme osobně témuž až v Káthmandů. Teď už můžu v klidu objednat a zaplatit letenky a v podstatě a v rychlosti je to tak vše, co se vyřizování týče. Tak. Během roku se ještě několikrát setkáváme ve Vimperku abychom doladili veškeré detaily. Při poslední návštěvě dokonce zkoušíme spát ve stanech. Ještě našetřit nějaké ty dolárky a můžeme letět.

 

 

 

Konečně nastal den odletu

 

 

                                 Dohodli jsme se tak, že se sejdeme v Praze den před odletem. A tak se i stává. Můžeme si v klidu zajít na pivko a ráno v pohodě vyrazit na letiště. Dokonce i odvoz máme zajištěný. Takže paráda.

Letíme pět minut po poledni a díky tomu nemusíme nikam spěchat. Na letišti jsme za slabých dvacet minut. Miluji tyhle odjezdy. Už jsem tu byl letos dvakrát, ale zatím vždy jen jako řidič, když jsem sem vozil Helenku.

Teď konečně odlétám já.

Necháváme si zabalit kletry do fólie. Za stovku máte ochráněný bágl před tím největším poškozením. Přeci jen poletí tři lety, to znamená že se s ním bude čtyřikrát, né zrovna opatrně manipulovat a to by asi potom byl na odpis. Následuje naše odbavení. Jsme tu mezi prvními a tudíž je tu ještě klid. Trochu nám zatrne, když požaduji odbavení až do cílové destinace, čili do Káthmandů. Problém je v tom, že asi neexistuje nějaká smlouva s Air India s nimiž poletíme z Indického Dilí do Nepálu. A tudíž to asi nepůjde. Chtějí nám ale vyhovět a po krátkém telefonickém hovoru jsme v pohodě odbaveni. To by byl takový první zážitek. Po pasové kontrole jdeme na pivko, protože máme ještě dvě hodiny čas a taky chuť.

Jsem zvedavý na ty Turky, jaké pak mají letadla a servis vůbec. Minulý rok získali prestižní ocenění „Evropské aerolinky roku“ což naznačuje, že asi špatní nebudou. Studoval jsem doma i jejich stránky. Sice místo Airbusem poletíme Boeingem, to ale myslím není na závadu. Letadlo už na první pohled září novotou. Poletí se nám pěkně, alespoň do Istanbulu určitě. Startujeme přesně na čas. Sedíme pěkně pohromadě a naše dlouhá cesta doopravdy začíná. Let do Turecka nebude dlouho trvat, vždyť je to jen kousek. Je to třeba blíž než na Krétu. Na sezení máme relativně dostatek místa, jídlo je dobré, jen ty letušky by mohly být hezčí. Ale jinak opravdu perfektní servis. Zhruba za dvě hodinky přistáváme na mezinárodním letišti Ataturk, v tureckém Istanbulu. Je něco kolem půl čtvrté místního, tedy o hodinu posunutého času. Máme tu čtyři a půl hodiny času. To je celkem dost. Letiště je veliké, celkem nepřehledné a hlavně se tu neustále motá neuvěřitelné množství lidí. Přeci jen je to brána do Ásie. Musíme si najít nějaké klidné místečko a těch několik hodin tu přečkat. Nemají tu například ani pitítka, tudíž musíme kupovat předraženou balenou vodu. Voláme domů, aby věděli jak pokračujeme. Neustále tu řve rozhlas, jak pořád dokola volají nemehla, která nejsou schopné sami se dostavit včas k odbavení. No, takhle my tu žijeme. Naštěstí to celkem utíká a na monitorech už naskočil náš let. Můžeme se tedy přesunout k určené bráně. Ta je skoro na druhé straně letiště. Pěkný flák cesty. Za půl hodinky už půjdeme do letadla.

Do obrovského Airbusu A 330-300 se nás vejde něco přes tři sta. Svou přepravní kapacitou se rovná slavnému Boeingu 747-Jumbo jet. Jsme dlouzí 64 metrů, při rozpětí křídel 61 metrů. Dolet máme 10500 kilometrů. Maximální vzletová hmotnost je 230 tun. Takže pěkným drobečkem to letíme. Letadlo opět vypadá jako nové, ale jednu a celkem zásadní chybu má. Je tu hrozně málo místa mezi sedačkami. Stačilo by přidat pět cenťáků a bylo by to fajn. Nejsem nijak zvlášť vysoký a vejdu se sem jen tak tak. A když si jouda přede mnou sklopí sedačku, tak jsem už úplně v pytli. Jinak klasika, každý máme svou televizi plnou filmů, her, muziky a dalších blbin. Mě jako vždy nejvíc zajímá interaktivní mapa s trasou letu. Její zpracování je nepatrně nad úrovní ostatních, které jsem viděl. Ale jednu libůstku navíc tu přeci jen mají. Venku na letadle mají dvě kamery. Jednu vpředu, takže můžeme sledovat průběh letu s pohledu pilota a druhou pod trupem, nasměrovanou na zem. Přední kamera běží pořád, spodní pouštějí až po startu. Bohužel ale startujeme už za tmy a tak vidíme skoro prdlajz. Od země se odlepujeme v osum hodin.

Ale cestou zpět bychom si to měli užít, to poletíme ve dne. Teď nás čeká šest hodin letu do indického Dilí. Tam už to známe, já tam letím po třetí. A pokaždé s jinou leteckou společností. Rád bych si trochu zdřímnul, ale nějak mi to nejde. Není kam natáhnout nohy a tak se kroutím jako had a nakonec přeci jen také na pár minut usínám.

Před pátou hodinou ranní přistáváme v Dilí. Patnáct minut trvá než zastavujeme u rukávu. Nemůžu se dočkat ven, až pořádně protáhnu své rozlámané tělo. Po opuštění letadla procházíme nekonečnými chodbami směr tranzit. U přepážek ukazujeme letenky a pokračujeme ke kontrole. Indové jsou jimi doslova posedlí. A hlavně jdou po zapalovačích. Ten samozřejmě mám a né jeden, jak se hnedka zjistí. Vím o tom a stejně mám jeden v ledvince a druhý ve fotobrašně. Jak jsem starej, tak jsem blbej. A díky tomu mě probírají pořádně. Evě se ale i přes přísnou kontrolu jeden pronést podařilo. Já jsem nakonec také propuštěn, ale asi po půl hodině zjišťuji, že nemám letenky. Ty vole, že jsem je nechal u tý blbý kontroly. Musíme se tam vrátit. Nejhorší je, že musíme do jednosměrky a proti několika kontrolórům. To se nám po složitém vysvětlování daří a za chvíli mám letenky opět v batůžku. Popravdě řečeno, trochu mi zatrnulo. I když letenky nejsou dnes už v podstatě potřeba, stačí jen nahlásit jména a oni si vás najdou v počítači. Ale stejně. A v deskách jsem měl ještě několik vytištěných e-mailů s Rabim, doklady o poslání peněz a jiné dokumenty. To pro případ, že by se vyskytly v Káthmandů nějaké problémy. Tak už máme první pořádný zážitek.

Venku se již rozednilo a před námi je třetí a poslední mezinárodní let. A to kam jinam než do Káthmandů. Třetí a nejkratší. Poletíme přibližně hodinku a půl. Měníme také aerolinky. Poletíme s Air India. Jsme na ně zvědavi. A taky konečně uvidíme Himaláje. Počasí tomu nasvědčuje. Poprvé jsme neviděli nic, protože bylo škaredě. Hory vidíme, ale žádnou nepoznáváme. Z této výšky je na ně fantastický pohled. Bohužel letíme moc rychle a netrvá to dlouho a začínáme klesat na přistání. Celé Káthmandské údolí máme jako na dlani. A za chvíli jsme už na zemi. Po dlouhé cestě přistáváme v hlavním městě Nepálu v Káthmandů. No, tak jsme zase tady. Jak říká výstižně Pepa. „Jsme doma.“

 

 

 

Káthmandů nás opět vítá

 

 

 

Sedíme zrovna na takovém místě, že se z letadla dostáváme až skoro jako poslední. Fotíme se venku před letadlem a delší ze dvou chodeb jdeme do haly. Fíha, tady je lidí.

Otevřená je jen jedna přepážka a u ní je celkem dlouhá fronta. Musíme vyplnit formulář, což není tak jednoduché jako minule, protože tu jsou dva nebo tři druhy. A my nějak nevíme který je ten pravý. Proto raději vyplňujeme oba.

Jsem unavený po dlouhé cestě a trochu mi to štve. Fronta se skoro nehýbe. Taky by si úředníci mohli trochu hejbnout. Po nějakém čase se otvírá druhá přepážka. No hurá ! Chvíli váháme a nakonec se tam přesouváme. Bohužel je to však chyba. To samozřejmě zjišťujeme, až když se dostáváme na řadu. Vydávají se tu jen čtrnáctidenní víza. No, to jsme si pěkně naběhli. Nejsme však sami, za námi se vytvořila slušná fronta. Vracíme se zpět do naší fronty, kde už díky tomu nejsme poslední. Konečně se dostáváme na řadu. Čumět tu ještě chvíli, tak bych už asi omdlel. Samotné udělění víz je otázkou několika minut. Teď ještě aby nám přiletěly batohy. Pepa si dělá prdel, že je máme v Mexiku. Naštěstí tomu tak není. Bágly už jsou dole a díky zabalení do fólie nejsou ani moc poškozené.

Venku už na nás čekají kluci z Blue Horizontu. Tam budeme bydlet. Na papírové ceduli čtu své jméno. Jednu chvíli při dlouhém čekání na víza jsem si myslel, že už tu nebudou. K autu jdeme skoro přes celé parkoviště. Připadám si chvíli jako v tranzu. To asi způsobilo to vlhké dusno, které venku panuje. Cpeme se i s batožinou do malého Suzuki. Vždy se divím, kolik se do tak malého auta vejde. Vyjíždíme na hlavní silnici vedoucí kolem celého města a míříme do Thamelu. Připadá mi to, jako bych tu byl naposledy včera. Opouštíme hlavní a hladkou silnici a motáme se rozbitými uličkami přes centum. Je to zase zážitek. Po dvaceti minutách přijíždíme do Thamelu. Hned na začátku odbočujem doprava a jedeme skoro až nakonec slepé uličky. A jsme tady. Srdečně se vítáme s personálem a majitelem. Tedy hlavně Pepa s Evou. Ti jsou zde doma. Říkáme na recepci o své rezervaci a dostáváme prostorný pokoj v patře nad kuchyní. Velké dvojlůžko vpravo, moje postel vlevo u televize. Koupelna je tu taky. Trošku nám blbne zámek, ale jinak dobrý. Vykloubené prkýnko na záchodě Pepa opravil. Venku je veliká zahrada s příjemným posezením. Hned jdeme na jedno. Tak jsme tady.

Podnikáme první aklimatizační výlet do města. Jen tak na krajíček. Hned za rohem je menší kniha, tak asi koupíme pohledy na poslání a nějakou tu mapu. Poštovní schránku zase nemůžeme najít a tak pohledy necháváme recepci i s úplatkem. Snad je pošlou, aby to nedopadlo jako loni. Pohledy nedorazily do teď. Ty letošní mají ještě čas.

Nejdůležitější věc, kterou tu musíme vyřídit jsou permity. Ty jak známo, by měly být vyřízené a my bychom si je měli i s letenkami vyzvednout u Rabiho v kanceláři. Vydáváme se tedy do města, nemůžu se už dočkat. Jenže to má jeden háček. Víme jen ulici kde by měla Rabiho firma sídlit. Baráky tu nemají čísla a u adresy je jen PO box. No to je docela dobrý. Trošku tápeme. Najít i samotnou ceduli Adventure Discovery Treks & Expedition v té neuvěřitelné záplavě všech ostatních cedulí, které trčí z domů do všech stran a jsou nalepené až do posledních pater, považuji za veliké umění. Víme jen, že by to mělo být na Thamel Road. Jenže to tu budou asi říkat o každé ulici. Ptáme se lidí, ale nikdo nic neví. Až narážím na skupinku mladých kluků a ti se sami ptají co hledám. Jeden z nich dokonce pracuje u konkurenční firmy. To mu ale vůbec nebrání v tom, aby nám pomohl. Vede nás do své kanceláře a ptá se šéfů. Přichází první zkouška mé chabé angličtiny. Trošku se začínám potit, to k tomu ale asi patří. Šéf obvolává kámoše, jestli někdo tuhle firmu nezná. Tohle by u náš těžko někdo udělal.

Asi desátý telefon je úspěšný. Dává mi sluchátko, no to je výborný, po telefonu toho dohodnu. Prosím, jestli by nevyřídil Rabimu, aby pro nás někoho poslal. Těžko by nám asi vysvětloval, jak se k němu dostat. Mezi tím trochu tlacháme s přísedícími chlapíky, seč nám naše jazykové schopnosti stačí. Trvá to jen několik minut a sokolík od Rabiho je tu pro nás. Samozřejmě, že jsme byli v jiné ulici. Ale jen o kousek. Bereme to zkratkou přes jakousi obchodní pasáž, snad nejklidnější místo Thamelu. Nemůžou sem auta ani motorky. Vylézáme v ulici asi sto metrů od naší sámošky. Úzkým průchodem jdeme do útrob domu a ponurým schodištěm stoupáme do druhého patra. Na stěně poprvé vidíme ceduli Adventure Discovery. No hurá !!! Vstupujeme do malé kanceláře a jsme tady. Rabi, provozní ředitel, mladý sympatický chlapík nás vítá. Znám ho z fotky na webovkách. Tak to je on, s ním jsem si vyměnil během osmi měsíců desítky e-mailů při vyjednávání povolení. A ted tu stojíme tváří v tvář. Konečně. Po vřelém přivítání, okamžitě sahá do šuplíku a podává mi desky. V nich jsou naše povolení od Himalájské horolezecké asociace, k výstupu na Island peak. Ty brďo, tak to máme, opravdu to máme !! V druhé menší obálce nám předává letenky do Lukly. Poletíme s Agni air. A prvním letem. Super. Rabi nezklamal. Sice je pravda, že jsem o něm ani na chvíli nezapochyboval, ale přeci jen. Posílal jsem přes půlku světa, bez jaké koliv záruky, úplně neznámému člověku 1300 dolarů a on nám to vše tak perfektně vyřídil. U nás bych něco takového asi nepodnikl. Tam by to neklaplo asi s deskami plnými smluv a potvrzení. Platíme Rabimu dohodnutých 200 dolarů za jeho služby. Byl jediný z několika desítek společností, které jsem kontaktoval, kdo nám byl ochotný vyhovět a zařídit nám povolení takříkajíc na černo. Na povolení je pochopitelně uvedeno jméno jeho společnosti, i sirdára, který s námi „jako“ půjde. Sirdár je takový vedoucí expedice z nepálské strany. Takže kdybychom spáchali v horách nějaký průser, tak by to odnesl Rabi. Bere tímto na sebe tedy celkem značné riziko. Za 200 babek. Máme prý na vrcholu pořídit pěkné fotky, zřejmě na certifikát o výstupu. Dobrá, to dá rozum. Mnohokrát děkujeme a po asi půlhodinové návštěvě opouštíme kancelář. Tak, to bychom měli. Máme povolení.....!!!!!!

Další a vlastně poslední důležitou věcí k vyřízení, je výměna peněz. Kurz je pro nás výhodný, neboť rupie asi neustále slábne. Předloni jsme dostali za dolar asi 74 rupek, teď myslím 84. Měním něco kolem tisícovky dolarů, Pepa o něco víc. To zas máme balíky peněz. Několika centimetrový štůček se blbě bezpečně uskladňuje. My už na to ale máme svoje metody. Prachy putují do pytlíku se zipem, a do zadní kapsy ledvinky. Tam budou v bezpečí a snad budou stačit.

V Káthmándů trávíme dvě noci, což je v podstatě jen jeden kompletní den. To na veškeré vyřizování bohatě stačí. Zbytek času většinou trávíme na hotelové zahradě a popíjíme pivko. A myslím, že si ho zasloužíme. Je to příjemné posezení. O zábavu se nám stará malý hraboš, který neustále brousí kolem. Lákáme ho na kokosové sušenky. A daří se. Nakonec posadíme do trávy pana medvídka, sušenky mu nadrobíme mezi nohy a čekáme. Je to sranda. Hraboš si sušenky bere a dokonce pana medvídka i očuchává.

Na šestou ranní si objednáváme taxíka. Zdá se mi to pozdě, ale budiž. Neveřím totiž tomu, že pro nás přijede včas.

 

Večer musíme ještě vše pečlivě zabalit a připravit na ranní let do hor. Počasí vypadá celkem dobře, tak snad se do rána nezkazí. Na mobilu raději nastavuju budík. I přes to, že máme pod okny pokoje kuchyň, kde dlouho do noci mlátí nádobím, spím celkem dobře. Budík ani nebyl potřeba, ale jistota je jistota.

 

 

Letíme do Lukly

 

 

Za několik minut bude šest a taxík nikde. Jako bych to něříkal. S tímhle mě Nepálci někdy dost štvou. Člověk to opakuje desetkrát a stejně je to prd platný. To je jen samé. Yes sir, yes sir, OK sir, no problem. A nakonec nic. Pět minut po šesté konečně taxi objednávají. No to si snad dělají prdel, vybuchuji. Na letišti je vždy lepší být o hodinu dřív, než o pět minut později. Musím se hodně krotit, abych nenadával ještě víc. Před půl sedmou konečně něco přijíždí. Jedno z tisíců miniaturních Suzuki, které brázdí ulice Káthmandů. Menší auto už poslat nemohli. Mám dát kletr na střechu. Samozřejmě bez jakého koliv zajištění, ani malého pavouka nemá. No, to víš že jo. V první zatáčce jsem bez báglu. Sedám si dopředu a Pepa mi ho cpe mezi nohy. Je tu tak málo místa, že mám pravou nohu namáčklou pod palubovkou a na letišti z auta asi vypadnu, protože se mi noha minimálně odkrví a nebo dokonce upadne. Ulice jsou naštěstí stále skoro prázdné, takže to snad stihneme. Taxikář by měl dostat peníze na hotelu, protože jsme za něj platili už včera na recepci. A i kdyby něco chtěl, tak by měl asi smůlu. Pepa mě musí z auta vysvobodit. Sám bych to asi nedal. Batohy na záda a rychle k odbavení. Jedna, dvě kontroly a jsme v hale. Rozhlížíme se, jaká je situace a než se stačíme rozkoukat je u nás chlapík od Agni Air a že to asi budem my tři, kteří jim ještě chybí do letadla a na které čekají. Asi ano. Vyndavám letenky a Pepa zatím běží zaplatit odletovou taxu. Bágly hážeme na váhu, jsou drobet těžší než je povoleno. Jsme ale tři a kletry máme jen dva. Nedělají z toho žádnou vědu a myslím, že by ji nedělali ani kdychom měli tři a každý měl přes váhu. A dneska určitě ne, není na to čas. Kletrů jsme se zbavili a přes další kontrolu procházíme do odletové haly. Byla to dneska ale rychlovka. To zas jo. Stihli jsme to jen tak tak. Teď budeme muset pro změnu zas chvíli čekat. Potkáváme tu skupinku Čechů. Letí se mrknout pod Annapurnu. Přejeme si navzájem mnoho štěstí. Jim to letí o chvíli dřív. Poslední, spíš takovou symbolickou kontrolou procházíme ven k mikrobusům. Kontrolu zajímá hlavně jestli nemáte u sebe zaplovač, nebo sirky. Spokojí se, se zápornou odpovědí. Né jako ti Indové, to jsou jinčí kontrolóři. Ti váš prošacují jedna radost.

Člověk by jim nejraději ty jejich pracky urazil. Mikrobus je za chvíli plný, tak bychom už mohli jet. Je tu s námi banda Izraelců, hlučných cizinců. Objíždíme pěkně dokola snad půlku letiště a zastavujeme na okraji odstavné plochy. Aha, naše letadlo tu ješte asi není.

Za chvíli ale jedno Agni Air přistává a roluje si to k nám.

To bude asi naše. Jsme vypuštěni ven z mikrobusu a ještě asi deset minut čekáme venku na ploše. Pomalu, ale nenápdně se suneme před bandu Izraelců. Musíme se dostat do letadla jako první, abychom zabrali přední sedadla. Já konkrétně potřebuji kvůli filmování první sedačku vpravo. Konečně můžeme nastupovat. Je to rychlá akce. Netrvá to snad ani minutu a jsme všichni uvnitř. Na odlet si ale musíme ještě chvíli počkat. Pomaličku rolujeme k ranveji. Před námi čeká na odlet několik letadel a hlavně neustále nějaká přistávají. Na řadu se dostáváme zhruba po dvaceti minutách. Pak už je to fičák. Letadlo se začíná se zvyšujícímise otáčkami motorů otřásat a přestáváme slyšet vlastního slova. A pak už se náš Dornier dává do pohybu. Dornier 228 je typ letadla, které je tu jedno z nejpoužívanějších. Je šestnáct a půl metru dlouhé a rozpětí křídel má metrů sedumnáct. Řídí ho dva piloti a unese devatenáct pasažérů. Plně naložené může vážit přes šest a půl tuny. Maximální rychlost je 433 km a cestovní až 315 kilometrů za hodinu. Pohání ho dva turbovrtulové motory, každý o výkonu 575 koní. Nové letadlo stojí 7 000 000 dolarů. Tak, to by bylo ve zkratce něco o našem letadélku.

Po krátkém poskakování po ploše se odlepujeme od ranveje a stoupáme do nevelké oblačnosti, kterou bez problémů prolétáváme. Zhruba od třech tisíc metrů výš je jasno. Krása, poletíme nad mraky. Vlevo a před námi jsou všude hory. Je to opravdu paráda. Let by mohl být delší, abychom se toho mohli nabažit. Zhruba po půl hodince letu bychom měli pomalu „odbočovat“ do našeho oudolí. Jenže pod námi se pomalu začíná tvořit souvislá vrstva oblačnosti a to bude asi trochu problém. Mezi natáčením sleduji oba piloty a jsem svědkem něčeho, co člověku moc nepřidá. Kapitán nakloněný dopředu vyhlíží, kde asi změnit kurs a už sahá po páce řízení, o půl vteřiny později mu druhý pilot ruku z páky jemně stáhl. Pochopil jsem to tak, že je ještě čas, naše údolí je až to další. Fajn zážitek. Pak už se doopravdy nakláníme doleva a piloti si hledají cestu mezi kupící se oblačností. Chvílemi je to jako na horské dráze. Doufám, že letiště v Lukle najdeme a posléze na něm i přistaneme. Je to unikátní zážitek. Ještě několik manévrů a vpravo před námi už tuším náš cíl. Rychle se blížíme a ranvej horského letiště je čím dál víc zřetelnější. Nepatrně to s námi hází, asi vítr. Ale piloti každý výkyv okamžitě srovnávají. Za několik sekund budeme přistávat. Musím to letos pořádně natočit. Minule jsem seděl vlevo a kapitán mi neustále strkal ruku do záběru. Takže nic moc. Kameru strkám až do kokpitu a ruku opírám o futra, abych měl co největší stabilitu. Jdeme na to, tři dva jedna, hladce dosedáme na 488 metrů dlouhou asfaltovou plochu. Prudký kopec, na kterém je dráha postavena nám vydatně pomáhá s brzděním. Zatáčíme na odstavnou plochu a jsme tady. Není tu čas na nějaké zdržování a tak jsme za několik okamžiků venku na ploše. Ani tady si to moc neužijeme, protože jsme okamžitě vyhnáni pískajícími vojáky ven z plochy. To je fičák. Jen stíhám rychle nafilmovat Pepu kterak vystupuje z letadla a mizíme. Vidím jak z čumáku vyndavají můj kletr.

Je to pašák, letěl vpředu. Ještě vpřeději než piloti. Odvážejí ho i s ostatní bagáží na vozíku do haly. Výdej zavazadel je v malé neútulné místnost na spodním okraji budovy.

Abychom se tam dostali, musíme se prodírat davy místních, nabízejících své služby průvodců, nebo nosičů.

Děkujeme a odmítáme s tím, že už vše máme a tím pádem nic nepotřebujeme. Vzpomínám na svou první návštěvu. Byl to tu docela nápor. Po několika minutách konečně dostáváme své dva, drobet zašpiněné kletry a můžeme odtud vypadnout. Ulička je plná lidí čekajících na kšeft. Většina jich ale počítám, asi nepochodí.

Bydlet budeme v Sherpa lodžii. Dohodli jsme se, že jednou budeme bydlet u nás a jednou u Pepy s Evou. Čili jednou podle mého a jednou podle jejich výběru. To je myslím rozumné a pěkné. Naše lodžie je jak již víme hnedka naproti letišti, takže nikam daleko chodit nemusíme. Připadám si jako bych tu byl naposledy včera. Jdeme jako domu. Nikdo tu zatím moc není. Čekáme na dvoře, než přijde dědeček. Chvilku to trvá, ale pak se zdá, že mě poznává. Dostávám stejný pokojík jako když jsme tu byli poprvé s Beruškou. Trochu se vybalujem a půjdeme si dát něco malého pod jazyk. Třeba taková polévka nic nezkazí.

Tak jsme zase tady, v Lukle v Himalájích. Je to paráda. Většinu času tady spíš jen tak odpočíváme, popíjíme čaj a kafe. Musíme taky ale něco dělat. Asi nejdůležitějším úkolem je přebalení a uspořádání kletrů. A taky samozřejmě selekce nepotřebných věcí. Zase tu nechám můj červený batůžek o objemu dvacet litrů. A musím říct, že jsme ho naplnili celý. Váha zhruba pět kilo, což už je znatelná úleva pro naše záda. Pravdou je, že sebou letos táhneme krámů. Samotné lezecké cajky mají celkem objem i váhu. A stan, to je taky pěkné závaží. A táhneme ho kvůli pár noclehům. I přes selekci jsou kletry narvané k prasknutí. Jám mám 25 kilo minimálně, Pepa ještě asi víc. K tomu potáhnu brášňu s kamerou a fotoaparátem. Ta ty dvě kila má taky. Po obědě jdeme do vesnice na internet. Musíme o sobě dát vědět, že jsme v pohodě. Vím tu o jedné pěkné internetové kavárně. Vezmete si notebook ke stolku, objednáte si zázvorový čaj a až se po deseti minutách dočkáte Seznamu, tak můžete poslet nějaký ten e-mail. A přesně tak i činíme. Krátce a stručně píšeme, kde jsme. Aby se nám nezkrátily žíly, tak se jdeme ještě podívat k nemocnici. Došlo tu nedávno asi k sesuvům. Z cesty pod novým klášterem odstaňují silnou vrstvu nánosů. Ve strmém svahu dolů k potoku jsou také dvě čerstvé strže. Asi hodně pršelo. Klášter je bohužel zavřený. Škoda, těšil jsem se na něj. Jdeme se tedy podívat k nemocnici. Tam jsem ostatně ještě nikdy nebyl.

 

 

Cesta do Phakdingu

 

 

Po aklimatizačně odpočinkovém dni v Lukle se vydáváme na pochod. Chcete-li, tak na trek. Rozhodli jsme se, že nebudem nikam spěchat a naše první etapa povede klasicky do Phakdingu.

Na konci Lukly u brány, je nové kontrolní stanoviště. Každý rok je to tu jinak. Trochu se diví našim permitům. Nemáme totiž ty klasické, ale takzvané Climbig permits. A moc lidí tu na climbing (lezení) bez průvodce nechodí. Vymysleli jsme si takovou říkanku, že s ním máme sraz až v Chhukhungu.

Což je poslední vesnice pod kopcem. Funguje to a nikdo se nás na nic dalšího neptá. Cestou pod horu nás podobných kontrol čeká ještě spousta. Chvilku tu blbneme s kamerou a pak už se konečně doopravdy vydáváme na cestu. Počasí je krásné, svítí sluníčko, vidíme okolní hory, paráda. Nevím jak Pepa s Evou, ale já jsem tu na začátku treku takové krásné počasí ještě nezažil. Jsme tu již potřetí a tak dobře víme co nás čeká. Máme před sebou celkem trmý sestup a to asi o 250 metrů. Cesta samozřejmě nevede stále jen z kopce, a jelikož překonáváváme několik přítoků řeky Dudh Koshi, tak má naše trasa profil horské dráhy. S takovou zátěží, kterou máme na zádech, je lepší stoupat. Sice je to větší dřina, ale při sestupech hodně trpí kolena a nohy vůbec. Procházíme důvěrně známými místy a díky krásnému počasí vidíme spoustu věcí, které nám byly předtím skryty. Kousek za polovinou dnešní etapy se zastavujeme v osadě Thado Koshigaon u starého kamaráda Temby. Vypadá pořád stejně, jako bych ho naposledy viděl včera. Dáme si tu si čaj a chvíli posedíme. Temba se chlubí co má v lodžii nového. Pokud jste tu ubytováni, tak už nemusíte chodit v noci na záchod ven na terasu. Přistavěl záchod se sprchou mahoře v patře. Pak momentálně dává do kupy kuchyň. Zrovna jsme ho načapali u spárování kachliček. Nerezový dřez, nová pracovní deska, paráda. Zveme Tembu na pivo a trochu povídáme. Ptá se, kde mám ženu. No, ta má letos jiné plány. Užívá si v Řecku, na Krétě a Santorinu. Na Krétě jo, ale na Santorini jsem byl naposledy v roce 1997. To to letí, to je děs. Fotíme se a když Pepa vytahuje svůj aparát, Temba si ho prohlíží a říká, že má ten samý. Jen už prý nemá na co fotit, kartu má plnou a tak mu jednu dvougigovou od Sandiscu věnuji. Máme oba velkou radost. Povídalo by se klidně celý den, my ale musíme pokračovat v pochodu. Daleko to sice nemáme, ale stejně. Momentálně se nacházíme na nejnižším bodu naší trasy, pouhých 2580 metrů nad hladinou moře. Nyní už budeme výšku pouze nabírat. I když pravdou je, že nás cestou nahoru čeká pár pěkných sestupů. Po dalších zhruba dvou hodinách pochodu přicházíme k Phakdingu. Bez nějakého delšího váhání jdeme do Namasté lodžie. Tady vždy spíme s Beruškou. Těším se na setkání s paní domácí, doufám že mě pozná. A taky že ano, než se trochu rozkoukáme je venku a srdečně nás vítá. Přináší nám sklenky s džusem a taky se ptá na Berušku. No, holt jsme tu už jako doma. Máme už docela hlad, ale nejprve prosíme o klíče od pokojů. Nebudete tomu věřit, ale já dostávám náš starý pokoj. To je neuvěřitelné. Opravdu, připadám si jako bych přišel domů. Kamarádi budou spát hned vedle. Zdá se mi, že tam ale pokoje nebyly. Asi budou nově dodělávané, stejně jako pekárna s barem v přízemí. Večer, když je tma a dole se svítí je vidět škvírami v podlaze. Věším solár, z kterého se už stal můj neodmyslitelný himalájský souputník ven z okna a jdeme na ten oběd. Hladem se mi už kroutí palce u nohou. Nacpaná bříška ještě s Pepou zaléváme malým pivečkem a odpočíváme na terase. Ovšem jen do chvíle, než nad dveře do nové pekárny naší lodžie, začnou dva místní „umělci“ věšet fóliový poutač. Pepa to nevydrží a přebírá iniciativu. Ono se na to opravdu nedá koukat. Za chvíli se přidává i Eva. A já jako poslední, ovšem jen v roli kameramana. Místní z toho mají divadlo a my kořalku. Babča (tak říkáme všem paním domácím bez ohledu na věk) hned a velkým hlaholem přináší v litrové pet lahvi místní pálenku z rýže, Raksi.

Je to fajn, ale nesmíme to přehánět. Ráno nás čeká náročná etapa do Namche.

I když kořalka jen jen velmi slabá, prý má jen asi 15 procent. Chuťově mi přijde velmi podobná slivovici, ovšem ale naředěné vodou. Byl to ale dnes fajn den. Spát jdem brzy, potřebujeme si na zítřek odpočinout. Do Namche je to kus cesty a pořádné převýšení. Zhruba 600 výškových metrů. Spacáky zatím nejsou potřeba, mají tu teplé deky.

 

 

Long way to Namche Bazaar

 

 

Ano, dlouhá cesta do Namche Bazaru, to je to co nás dnes čeká. Vstávám brzy, ostatně jsem tak zvyklý. Rána a na horách vůbec, považuji všeobecně za nejkrásnější část dne. Je jasno a první paprsky již pomalu nasvětlují jedinou odtud viditelnou šetitisícovku Kongde. Při ranní hygieně mě rozčiluje nefunkční kohoutek na hadici u venkovního umyvadla. Voda sice teče z potoka, ale zvyk zavírat vodu je silný. Stěhujeme naše našlapané kletry ven před lodžii a jdeme lehce posnídat. Krátce po sedmé jsme již na cestě. Jde se krásně, v údolí je zatím ještě stín. A cesty jsou prázdné. Překonáváme další lanový most. Hned nad Phakdingem je stále ještě neopravený kousek cesty po loňském zemětřesení. Následující zhruba kilometr je jeden z nejpohodlnějších na celém treku údolím. Část se jde po měkké, písčité cestě. To je balzám na nohy. Překonáváme další boční přítok a krátkým stoupákem podél masivní ocelové roury místní hydroelektrárny se dostáváme do vesničky Gumla. Tady potkáváme krásnou malou holčičku hrající si před domem. To by chtělo plyšáka. Bez váhání sundavám kletr a nejsem líný ho celý vyhrabat, abych našel toho nejkrásnějšího, velkou myš od Mikimause. To však vzbuzuje pozornost ostatních dětí a najednou je jich kolem nás snad deset. Tolik hraček už možná ani nemám. Nakonec se dostává na každého a vůbec si nezávidí, že jeden má zvířátko velké a druhý malé. Pepa jejich radost ještě umocňuje bonbóny ze svého kilového pytle. Dovoluji se ještě maminky, zdali si můžu děcka vyfotit. Bylo to fantastické setkání. Příště abych si najmul nosiče a vzal hraček alespoň metrák.

Dále pak pokračujeme k vodopádu, kde si děláme také malou pauzičku. Je to krásné místo. Vodopád je ze dvou kaskád a odhadem má určitě sto metrů. Začíná sem pomalu prosvěcovat sluníčko a nad jezírkem pod vodopádem je z jistého úhlu vidět malá duha. Pepa se vysléká do půli těla a drobet se osvěžuje. Ze starého opuštěného a rozpadajícího se domku naproti zmizela cedule Waterfall lodge. Že by s ním něco zamýšleli ? Hned kousek dál nás čeká trhák ve formě hodně strmých schodů. Mě osobně nejvíc vadí velká výška jednotlivých stupňů.

Některé mají pomalu půl metru. Kopec naštěstí není nijak dlouhý a za chvíli po pauzičce u osvěžujícího potůčku zase klesáme, tentokrát po kluzkých kamenech. Přes několik dalších teréních nerovností se dostáváme do Toktoku.

Tato vesnička je 2760 metrů vysoko a je tu další krásný vodopád. Přes rozvrzaný ocelový mostek přecházíme přímo pod ním.

Když teče víc vody jako předloni, tak se nevyhnete pořádné sprše. Kousek výš, hned naproti vodopádu je nádherně umístěná lodžie. Ideální místo na dopolední šálek čaje a kávy. Muselo by se tu i krásně spát. Snad někdy příště. Zevlujeme tu dobře přes půl hodiny. Přes dva další lanové mosty a dvě vesnice, Bengkar a Monjo konečně přicházíme do Jorsale. Tady je vstup do parku. Do Národního parku Sagarmatha. Musím pracně vydolovat permity, mám je uvnitř v zadní kapse kletru. To proto, že jsou formátu A4 a v malém batůžku by mohli utrpět újmu. Samzřejmě že se zase ptají, kde máme průvodce. Naši nacvičenou odpověď už znáte. Rád bych ještě na permit razítko národního parku, ale asi to neklapne. Chvíli studujeme velku plastickou mapu údolí. Náš kopeček tu vypadá celkem nepatrně. Nakonec, mezi okolními velikány opravdu je.

Moc dlouho se tu nedržujeme, protože nás toho dnes ještě celkem dost čeká. Začínáme prudkým sestupem až dolů k řece. Odhadem sto metrů určitě. Je to záhul na klouby v nohou. Naštěstí nemá dlouhého trvání. Dole u řeky míjíme krásně úhledná políčka. Přes další most opět překonáváme řeku. Obdivuji tyhle mosty a hlavně jejich stavitele. Většina mostů zde v údolí má rozpětí více než sto metrů. A to už je úctyhodný rozměr. Po překonání tohoto, přicházíme do druhé poloviny Jorsale. Je kolem poledne a máme už celkem hlad. Nevím jestli je to dobré se před následným výstupem nacpat. Dobré nedobré, hladem se mi kroutí palce u nohou, takže si dopřejeme. Pod kopec je to nakonec stejně ještě kus. Okolo Budha lodžie opouštíme vesnici. Zde jsme spali předloni. Další kontrola, ach jo. Loni tu nebyla, předloni ano, nyní zase funguje. Kolikrát ty permity ještě budeme muset vyndavat. Popravdě řečeno, začínají mě s tím štvát. Jiná cesta než údolím sem nevede a každej trouba nám bude ošmatávat papíry. No, ale nenaděláme s tím nic, takže tak. Hned za vesnicí je další z mostů. Kousek nad ním jsou ještě dobře patrné zbytky staršího. Byl mnohem menší a také hlavně mnohem nižší. Stačilo asi drobet víc vody, třeba po jarním tání a asi měl problémy. Proplétáme se pěšinkou mezi obřími valouny podél řeky. Přecházíme dva potoky s křišťálovou vodou. Pod nástupem k poslednímu mostu nachvíli rozbalujeme tábor. Je to zde fascinující místo. Stékají se tu dvě velké ledovcové řeky. Jedna od Everestu, druhá od Cho Oyu. Nad tou první je v závratné výšce zavešen most. Odtud vypadá jen jako pavučina. Musíme k němu vystoupat jak jinak než po strmých schodech. Hned za mostem zase slézáme pár metrů dolů. A tak je to tu pořád. Před námi je teď už jen cesta do kopce. A to tak, že velmi. Od rána jsme toho totiž moc nenastoupali, takže celá dávka výškových metrů zbyla až nakonec. Myslím, že za nějaké tři hoďky bychom mohli být nahoře. Pomaličku začínáme ukrajovat první metry. Jde to pomalu, ale přeci. Popruhy kletrů se nám zařezávají do ramen a tlačí nás k zemi. To nám ovšem nebrání v tom, abychom už za chvíli překonali hranici 3000 metrů. Ještě tři kiláky a jsme nahoře. (Tím myslím vrchol.)

Stoupání se mi nezdá ani tak náročné jako minule. I když je pravda, že loni jsem tuto část cesty asi nesl větší zátěž. Pomáhal jsem trošku Berušce. Konečně přicházíme k odpočinkové terase. To je znamení, že už máme půlku za sebou. Odtud už má cesta trochu jiný charakter. Nejsou tu schody, ale prašná lesní cesta. Strmost kopce je ovšem pořád stejná.

Myslel jsem si, že je to odtud už blíž. Nemá to konce. Další policejní kontrola je hned pod Namche. Naproti je malá čajovnička a u té na mě čekají kamarádi. V kopci jsem byl pomalejší. Ale zase jsem cestou dostal od jednoho staršího Amíka dlouhého žužu hada. Hlady šilhám a Pepovi zdlábnu zbytek kokosek. Zbytek stoupáku je už sranda. Několik zátočin lesem a po dlouhých, ale nízkých schodech přicházíme k prvním domkům. Všude se už samozřejmě topí a štiplavý kouř do roztažených plic nejni zrovna to pravé. Na rozcestí u bývalého check pointu volíme pravou cestu. Lépe řečeno Pepa ji volí, neboť jde první. Konečně přicházíme do Namche. Moc lidí tu zatím není, je tu až nezvyklý klid. Samozřejmě sezona ještě nezačala, ale stejně.

Je už celkem pozdní odpoledne když přicházíme k lodžii, v které máme v plánu bydlet. Guest house Namche Bazar, se jmenuje. Volba Pepy s Evou. Je to tu fajn, máme odtud celé Namche jako na dlani a jsme zhruba v půlce kopce, což nám ušetří velkou spoustu schodů, až budeme pokračovat v pochodu. A hlavně tu mají kamarádi známé. Po nezbytné vítací procedůře dostáváme klíče od pokojů. Vypadají dost dobře, jsou prostorné a ten výhled z oken. Strávíme tu dvě aklimatizační noci.

 

 

Aklimatizační den v Namche

 

 

Aklimatizační den věnujeme samozřejmě aklimatizaci, ale také nějakým menším nákupům, telefonování domů a podobně. Potřebujeme dvě věci, které musíme sehnat. Plynové bomby, což nám takový problém nečiní, ale karimatky, to je honička. Plyn kupujeme ve stejném obchůdku jako loni. Za 600 rupek jednu bombu. Cena je tedy zhruba taky stejná. Pořádné karimatky asi ale ještě nedorazily. Občas je nějaká k vidění, ale moc se nám nezdá. Procházíme celé Namche několikrát sem a tam, až nakonec kupujeme dvě pěnovky s hliníkovou fólií z jedné strany v konzumu pod křižovatkou hlavních cest. Eva má karimatku z domova, samonafukovací. Ta je za vodou.

Nebyl by to první den v Namche, abychom se nešli po ránu podívat na kopeček nad vojáky. To je to místo, odkud je za příznivého počasí vidět Everest. Počasí je dnes fajn a tudíž se můžeme kochat do sytosti. Slunce už pěkně přitápí a tak musím dávat bacha, abych si zase nepřipálil ksicht. Vypadá to, jako by se vojáci stahovali z pozic. Jeden z domků na samotném vrcholu je opuštěný. Nanápadně jej zkoušíme obejít a nikdo nás nevyhazuje. Zkouším jít dál, abych viděl na vesnici, tam se ale zase nesmí. Byla by odtud fajn fotka. Potkáváme se tu také s fitnesákem a jeho rodinkou. Jsou to zatím jediní Češi, se kterými jsme se tu setkali. Bylo to už někde dole. Fitnesák mu říkáme, protože tak vypadá. Namakaná, velká a hranatá bedna.

Telefonování z Namche je úžasná věc. Funguje skoro lépe než u nás. Spojení je rychlé a především čisté.

Nevím jak to dělají, ale od loňského roku se odtud volá jen za dvacet rupií. Což je asi čtyři padesát. Jen občas se stane, že spojení neklapne a to se stalo zrovna teď mě. Trochu mě to nasralo, to musím přiznat. Možná to bude tím, že volám Heleně do Řecka. Nevím. Zkouším to později odjinud a to už klaplo. Posíláme také několik e-mailů.

Den v Namche proběhl celkem úspěšne a v klidu. Jen jsme se zapoměli zastavit a nahlásit na horolezecko-expedičním úřadě. To jsme ale zjistili až později. Rabi nám to zřejmě říkal, ale nějak jsme to nepostřehli. Informací bylo mnoho a naše angličtina není tak silná.

 

 

Namche - Tengboche

 

 

Po dni poflakování nás zase čeká práce. Vyrážím trochu napřed, v údolí bývá po ránu nádherné světlo. Zastavuji se až v místě, kde jsem loni málem přišel o kameru. Je celkem zima, ještě že mám šátek. U Hillaryho čortenu mě dohání kamarádi. Tak jsme zase komplet. Skoro ve stejnou chvíli nás dostihuje i sluníčko. Během pár minut začíná pařit jako sviňa. Zatím se ale jde dobře. Cesta vede v podstatě po rovině. Deset, dvacet metrů nahoru a dolů, nebereme jako kopce. Oprava cesty zdárně pokračuje, změnila se k nepoznání. Dědeček tu stále vybírá dobrovolné příspěvky na její rekonstrukci. Samozřejmě že několika stovkami také přispíváme. Začínají chodit první skupinky lidí. Stále tu ale není tolik lidí jako v minulých letech. Zhruba po hodince a půl pochodu přicházíme do vesničky Sanasa. Zastavujeme se již klasicky na terase Ama Dablam view lodžie na občerstvení. Chtěli jsme si dát velkého lahváče, když ale zjišťujeme že stojí 900 rupek, zůstáváme raději u klasické třetinky v plechu. Výhled je odtud opravdu nádherný, vidíme i zbytek naší dnešní etapy. Musíme ještě sestoupit několik set metrů dolů k řece a pak nás čeká trhák do Tengboche. Čistých 600 metrů převýšení do nepříjemného kopce.

Sedělo by se tu pěkně, ale měli bychom asi vyrazit. Rododendronovým a posléze borovým hájem přicházíme na rozcestí, kde se rozdělují cesty do dvou hlavních údolí. Vlevo na Gokyo a dál rovně k Everestu. Tam půjdeme i my. Procházíme malou vesničkou a po cestě z velkých kamenů klesáme několik desítek metrů níž nad řeku. Vlevo nad námi se vypínají vysoké a divoce rozeklané skály. Z údolí pod námi k nám občas slabě dolehne zvuk burácející řeky. Jsme ještě stále několik stovek metrů nad ní. Po krátkých strmých schodech, které nás vynesou opět o pár metrů výš, přicházíme do borového lesa. Je to vítaná změna, alespoň tedy pro mne. Slunce již pěkně paří a v lese bude stín. Kousek jdeme po rovině, pak se cesta stáčí doprava a začíná strmě klesat. Rychle ztrácíme výškové metry, což je v tuto chvíli dobře.

Phungi Thanga, vesnička dole u řeky, kam se musíme dostat, je dobře ještě o čtvrt kilometru níž.

Klesání se občas vystřídá s rovinkou, takže si nohy mohou odpočinout.

Procházíme dvěmi vesničkami a naposledy na sestupu sundaváme kletry. Na velkém odpočívadle nad posledním sešupem jsou k tomu ideální podmínky.

A zároveň je odtud nádherný výhled na Ama Dablam. Posilňujeme se několika kokosovými sušenkami, sušeným ovocem a trochou vody. Čekáme až nám uschnou na zádech propocená trika a pokračujeme dál. Ať máme to nepříjemné klesání za sebou. Trvá nám to přibližně dvacet minut a jsme dole. Kolem lodžie přicházíme k mostu. Abychom se na něj dostali, musíme ho nejprve podejít. Je to poslední lanový most na naší cestě. Řeka tu vytéká z pod obrovského převisu. Je to poměrně dramatická scenérie. Hned za mostem se stavujeme na drobet toho občerstvení. Silná kuřecí polévka před dlouhým stoupákem do Tebgboche určitě bodne. Hned nad vesničkou je vojenská základna. Ta je tu asi od nepaměti, ale kontrola tu nikdy nebyla. Až letos. Ach jo, zase vytahovat permity. Mám je kvůli jejich velikosti vzadu v kletru a jejich vyndavání znamená vybalit skoro půlku věcí. Dost mi to vždy naštve. Voják se opět trochu diví, že nemáme průvodce. “Máme s ním spicha v Chukhungu.” Řešíme situaci už obvyklým způsobem. Po opětovném zbalení můžeme vyrazit do nepříjemného kopce. Jdeme každý svým tempem, to bude asi ideální. A začátek není ani tak hrozný. První zastávku děláme až po 135 výškových metrech. Slušný výkon. Pak už se intervaly zkracují přímo úměrně stoupající únavě. Tenhle kopec opravdu nemá konce. A k tomu to hnusné vedro. Loni nám tu pro změnu zase pršelo. Taky extrém. Na každé zastávce po nás pokukují šerpové a asi si o nás povídají. Takových magorů jako jsme my, se tu moc nevidí. Metry na výškoměru přibývají pomalu, ale jistě. Konečně ukrajujeme z poslední stovky z celkových šesti set. Ještě pár zastávek a budem nahoře. Skrze řídnoucí les už vidíme domky pod klášterem. No hurááá !! Poslední zátočina a procházíme branou do Tengboche. Nádhera, konečně jsme tady. Jedna z nejhorších etap je za námi.

Bydlet půjdeme hned do první a největší lodžie na horním kraji vesnice. Všichni jsme tu už minimálně jednou spali, takže není co řešit. Pepa s Evou si vyškemrali dokonce stejný pokoj ve kterém nocovali loni. Já bydlím hned vedle. Pokoje s výhledem na Everest jsou už bohužel obsazené. Tam jsme zase minule spali my s Helenkou. Jedinou ale malou nevýhodou mého pokoje je to, že hned naproti je umyvadlo a záchod. Mám to v případě potřeby blízko, ale večer ja tam poměrně kravál. Po vybalení jdeme dolů na jedno pivko. Z jednoho jsou nakonec asi tři a nějaká ta káva. Sedíme venku na podezdívce před lodžií a je nám fajn. Jakmile si trochu odpočineme, jdeme se projít kolem kláštera. Je tu jaksi mrtvo. Moc lidí tu není. Kocháme se pohledem na Lhotse a Ama Dablam. Je to neokoukatelná podívaná. Letos je nám přáno, neboť počasí je fantastické. Okolní hory nehalí mraky, neprší. Monzun letos opravdu asi skončil dřív.

Celkem brzy se tu stmívá a tak půjdeme zalézt. Zároveň se totiž i ochlazuje. Jediným místem, kde se tu člověk může ohřát a kde se topí bývá jídelna. Zatápí se obvykle, pokud není extra zima, chvíli před setměním. Pár třísek, jačí hovno polité petrolejem a už to hoří. A taky zpočátku občas dost kouří.

Pokud to nechytne hned, naleje se petrolej do kamen přímo z láhve. Smrádek, ale teploučko. Druhou variantou je zalézt do spacáku.

Tam si zatopit sami a pokusit se usnout. Což se mi celkem daří. Vzpomínám na minulé roky, kdy jsem se tu celé noci převracel a moc se nevyspal. Chvíli volíme tu první variantu a pak raději druhou. Jdeme spát ať si trochu odpočineme před dalším pochodem.

 

 

Tengboche - Pangboche

 

 

Spalo se fajn. Snad jsme nabrali trochu sil. Něco energie doplňujeme také snídaní. Mám už zabaleno a tak čekám venku. Mám chvíli času kochat se okolní scenérií. Tengboche je opravdu jedno z nejkouzelnějších míst, které jsem kdy navštívil.

Začátek dnešní etapy vede z kopce. A místy celkem dost prudkého. Musíme totiž sestoupit dolů do Deboche, které je podle mapy jen o čtyřicet metrů níž. Což je pěkná blbost neboť ve skutečnosti je to minimálně metrů dvěstě. Sestupujeme odkvetlými rododendronovými háji. Občas je pás nádherných bříz. Na jaře, v době květu to tu musí být fantastické. Dole v Deboche se zastavujeme u “mé” lodžie. Jsem zvědav jak povyrostlo děvčátko, kterému jsem loni dával plyšáka. Jenže tu zrovna mají šrumec, tak se setkání neopakuje. Škoda, snad cestou zpátky. Hned naproti, tam kde ještě minulý rok byla louka, stojí veliká nová lodžie. Zrovna montují okna a zanedlouho již bude asi sloužit svému účelu.

Pokračujeme dál pozvolným stoupáním podél ženského kláštera a dlouhé mani k pralesnímu hájku s miniaturním močálem. Kouzelné místo. Dál se pokračuje podél několika roztroušených domků do dalšího lesíka, kterým dojdeme až k ocelovému mostu. Je ukotvený vysoko nad řekou protékající tu úzkou a divokou soutěskou. Přímo pod ním, asi o pět metrů níž je ještě starý, původní lanový most. Eva se na něj kousek odvažuje vlézt. Hrdinský čin, a bude mít pěknou fotku. Jdu se s Pepou podívat až dolů k řece. Je to opravdu hučák, člověk neslyší vlastního slova. Jsme tu v pravou chvíli. Zrovna sem přichází slunce. První paprsky nesměle olizují kaňon a vytvářeji tu tak fantastickou atmosféru. Opravdu nádhera.

Přecházíme most a budem teď zase chvíli stoupat trochu strměji. Je to dobře, alespoň nabereme výšku. Začali už chodit první lidi, někteří se dost motají v cestě. Někdy je až ku podivu, kdo všechno se sem odváží vyrazit. Jsou tu například jedinci absolutně bez fizické kondice, kteří se již zde motají na pokraji vysílení. To jen tak na okraj. My si držíme své tempo a díky již pařícímu slunci potíme dnešní první potůčky potu. Cesta se kroutí serpentinami kolem několika malých stůp až na vrchol stoupání k bráně. Odtud cesta pokračuje téměř po vrstevnici až do Pangboche, které je již skoro na dohled. Přecházíme několik křišťálových bystřin a za poslední zátočinou se před námi již objevují první domky. Jsme v cíli naší dnešní etapy. Jen musíme najít nějakou fajn lodžii. Uvažuji o té, ve které nás chytlo minulý rok zemětřesení.

To ale musíme projít celou vesnicí až na její horní okraj. Jsme jen několik metrů pod hranicí čtyř tisíc metrů. Překonáme je až zítra. V lodžži zatím vůbec nikdo není. Tím nikdo myslím hosty. Zato hned na dvoře potkáváme paní domácí. Když se jí ptám na ubytování říká mi, že jsem ji povědomý, že si mne pamatuje. “Byli jste tu minulý rok, že ? A kde máte ženu ?” Ptá se hned. To že si ji pamatuju já je pochopitelné, ale že ona mne, jednoho z tisíců, kteří tudy za rok projdou ? Člověka to hodně potěší.

Díky prázdné lodžii si můžeme vybírat a já jsem pro ubytovat se v našem loňském pokojíku. Trocha nostalgie neuškodí. Kamarádi bydlí hned vedle, máme společnou verandu a záchod. Krásné bydleníčko, myslím. Z oken vidíme jak na zahradu, tak na druhou stranu do hor. Ama Dablam a Lhotse, kdo má takový výhled. No jen my, že.

Využíváme sluného odpoledne k slunění sebe i některé výstroje. Třeba spacákům drobet teplých paprsků vůbec neuškodí. Solár jede také na plný výkon.A taky bychom mohli vyprat. Především ponožky a trika. To jsou dva asi nejvíce namáhané artikly. Eva s Pepou jdou dolů k řece a já používám velký hliníkový lavor a vodu z hadice na zahradě. Voda je pěkně ohřátá, to bude praní jedna báseň. Zbytek dne jen tak vysedáváme u kávy a užíváme si parádního odpoledne na tomto fantastickém místě. Pangboche také nepatří mezi hlavní zastávky většiny lidí mířících nahoru do údolí. Takže tu vládne klid a pohoda. Například zde, v naší lodžii stále bydlíme jen my a zůstane tomu tak až do rána. A tak to máme rádi.

Napadá mne, co tak poslat nějaký ten e-mail domů. Internet byl hned nad námi v pekárně. Je tam stále, ale zrovna bohužel nefunguje. Kakra holte. Kousek dál, na zápraží malého domku vykukuje malý tibeťánek. Měl bych mít v kletru ješte jednoho zapomenutého plyšáka. To dá rozum, že pro něj hned běžím. Trpajzlík ho hned drapne a utíká ukázat mamince. To je radosti.

Večer chvíli blbneme s foťákem, je ale moc mraků, tak z toho nic nebude. V noci mne probouzí dost divné zvuky kolem lodžie. Jsou to jen jaci, ale působí to dost strašidelně. Jinak je tu klídek.

 

 

Dnes překonáme hranici 4000 metrů

 

 

Ráno je opět krásně. Opravdu nezvyklé počasí v tuto dobu. Dnes nás čeká trochu významější den. Překonáme totiž jednu z magických hranic. Dostaneme se na dlouhou dobu nad 4000 metrů. Nejdřív se ale musíme trochu nasnídat, zaplatit a hlavně zabalit ty darebné kletry.

Dnešní etapa začíná pěkně skoro po rovince. Potkáváme dvojici Japončíků. Prosím jednoho, zdali by nás nenafilmoval. Ochotně se kamery ujímá, ale z videa nic není. Bůh ví na co mačkal. Nenaděláš nic, nevadí no.

Po nějakém čase se nám daří vyškrábat se do vesničky Syomare. Právě kousek pod ní jsme poprvé šlápli do čtyř tisíc. Zastavujeme se na návštěvě u dvou trpajzlíků. Jako každý rok. Když jsme tu byli porvé, měli tu jen jednoho. Samozřejmě, těmi trpajzlíky myslím děti. Udělali jsme tenkrát nějaké fotky a po roce jim je přivezli. To bylo radosti ! Nemohl jsem se toho dočkat. Letos se samozřejmě také těším. V duchu si říkám, aby už nebyli tři. A taky že ano. Na dvorku v koutku si na kusu koberce hrají tři špunti. Nejstaršího poznávám, prostřední je loňský a nejmenší je poslední přírůstek. Mám pro tuto příležitost samozřejmě schovaného ještě jednoho plyšáka. Velkého, krásného mikimause. A Pepa bonbony. Od maminky dostáváme uvítací čaj a ještě si obědnáváme velkou konvici čaje s mlékem. Popíjíme a pozorujeme děti. Zvláště motorické schopnosti nejstaršího, při napouštění vody do barelu. Pochybuji že by to tak u nás zvládlo desetileté dítě. A tomuhle jsou tři.

No, je tu sice fajn, sedělo by se pěkně, ale my musíme pokračovat v cestě. Větší část máme teprve před sebou. Stoupáme ještě kus, celkem strmě vesnicí a dostáváme se na velkou otevřenou pláň. Tady se krásně jde. Měkké, písčité pěšinky působí na nohy jako balzám. U lodžie uprostřed pláně odpočíváme. Je postavena na krásném místě, přesto se tu skoro nikdo nezastavuje. Možná by tu nebylo špatné strávit noc. To ale až někdy příště. Jde se opravdu fajn. Kousek výš je již cesta trochu rozbitá a přecházíme několik potůčků. Obcházíme zleva malé návrší, po kterém vede cesta na Periche. Člověk by tu rozdvojení cest pomalu ani nepostřehl. Je tu totiž vyšlapáno spousta pěšin a to je trochu matoucí. Pěšina traverzuje kousek v celkem strmém svahu nad salaší s několika políčky. Kousek odtud je další fajn odpočinkové místo u malého domku nad sestupem dolů k řece. Odkládáme našich několik desítek kil na kamenou terasu a trochu protáhneme záda. Za rohem na nás vykukuje malý, černobílý jak. Zdá se jako by zaujímal útočnou polohu. Jdu se na něj podívat a dělám na něj bububu. No a opravdu, po chvilce zklopí hlavu a poskočí, jako by na mě chtěl vyběhnout. Raději ho nechám na pokoji. Jdeme dál. No, zase ztratíme několik desítek pracně vydřených výškových metrů. Ale tak už to tady je. Během pár minut jsme dole u mostu. Řeka pěkně hučí, rád bych ji viděl při jarním tání. To musí být teprve něco. Hned za mostem začíná několika serpentinami celkem prudké stoupání. Jdeme pomaličku. Ideální je dělat kroky jen tak na délku stopy. A jde se celkem fajn. Každý rok mi to připadá lepší a lepší. Předloni jsem tady sotva lezl. Eroze svahu v některých místech “pěkně” postupuje. Jedno místo je už docela dost nebezpečné. Nevím jestli by člověk rozchodil pád dolů k řece. Pak už táhlé stoupání končí a před námi se objevuje zvlněná krajina s cestičkami z písku. A hlavně monumentální stěna Nuptse a Lhotse. Opravdu fantasie. Vpravo skoro sedmitisícová Ama Dablam. Chvíli tu odpočíváme a pak přes poslední teréní schod vystupujeme na kopeček nad Dingboche. No hurá, jsme doma. Děláme zde několik foteček a pak už jdeme do vesnice. Dingboche je pěkně roztažené podél údolím. Kilometr na délku má určitě. A ten kilometr nám ještě nějakou tu chvíli trvá. Přeci jen se tu už trochu hůř dýchá. Jsme 4400 metrů nad mořem. Slušná výška. Míjíme hotel Arizona, pěšina se stáčí trochu doleva a přes potůček vcházíme do “naší” lodžie. Konečně jsme na místě. Chvíli se vydýcháváme na terase a pak se jdeme zeptat na ubytování. Vypadá to, že tu zatím nikdo moc není. Rádi bychom do našich pokojíku vzadu v plechové boudě.

Jenže v mém už někdo bydlí a tak jsem vedle místo Evy a Pepy a ti mají pokoj hned naproti. Budeme tu dvě noci, tak můžeme všechno pěkně vybalit a rozkrámovat po celém pokoji. A že věcí máme opravdu spoustu.

Naši spolubydlící jsou, nějaká Američanka s dcerou (ti bydlí na mém pokoji) a skupinka Japonců. Nikdo moc nekomunikuje a někteří ani nevylézají z pokojů. A mají k tomu důvod. Drobounké šikmoočce je zle, zřejmě dostala výškovou nemoc. A to dost špatné. Asi kolem čtvrté odpolední slyšíme zvuk vrtulníku a ten se stále bíží. Helikoptéru v Dingboche jsem ještě neviděl. Zachvíli přistává na heliportu na spodním okraji vesnice.

U nás se v tu chvíli rozbíhá pokus o záchranou akci. Nosič bere šikmoočku na záda a s ještě několika dalšími lidmi běží v vrtulníku. Zdá se nám to nějaké divné. Ta helikoptéra asi nebude pro ně, myslíme si. Kdyby totiž byla, tak by na ni už čekali na heliportu. A taky že ano, vrtulník odlétá bez ní, nestihli to. Zřejmě jak uslyšeli její zvuk, tak se rozhodli že to zkusí a třeba to vyjde. Bohužel pro to děvče to neklaplo. Za chvíli se vrací zpět. No, to bylo něco. Nechtěli bychom se dostat do takové situace.

Večer zkouším noční fotografii. Mám ale pořád problém z ostřením, takže musím cvakat naslepo a doufat, že z toho něco vyjde.

 

 

Aklimatizace v Dingboche • 4410 m.

 

 

Já jako ranní pták, obejduji venku už dlouho před rozedněním. Miluji tyhle rána. Je ale poměrně zima. Ještěže mám novou, teploučkou péřovku. Moc dlouho to na terase nevydržím. Beru foťák a kameru a jdu nahoru nad vesnici k čortenu, kolem kterého vede cesta dál směrem na Lobuche a k Everestu. Vzduch je ostrý a řeže v krku. K čortenu přicházím přesně ve chvíli, kdy sluníčko začíná olizovat vrcholek Taboche Peaku na druhé straně údolí. Nádherná podívaná. Znamená to ale také, že tu budu ještě pěknou chvíli mrznout ve stínu. Zanedlouho se údolím začíná ozývat zvuk vrtulníku. Copak se to zase děje ? Dělá velký kruh nad vesnicí a dosedá na heliport. Přitahuji si ho zoomem kamery a co nevidím. Přilétl pro naši šikmoočku. Tak se přeci jen dočkala a je zachráněna. Takové manévry jsem tu opravdu ještě nezažil. Mezitím slunce pěkně popolezlo a zanedlouho je u mne. V údolí směrem k Island peaku se zhmotňují jeho paprsky ve slabém oparu a vytvářejí společně kouzelnou atmosféru. Ještě když jsme u toho východu. První hora na kterou po ránu sáhne slunce je samozřejmě Lhotse. Nějaký čas později je to Ama Dablam. Pak až již zmiňovaný Taboche. A potom to již jde ráz na ráz. Dělám tu spoustu fotografíí a samozřejmě i nějaké to video. To ostatně dělám celou dobu. Slunce již naplno svítí do celého údolí, tak se pomalu vracím do lodžie. A taky mám pěkný hlad.

Okolní svahy jsou mimo spoustu jiných rostlin, plné velkých zelenožlutých listů, né nepodobných křenu. Díky silnému protislunci nádherně svítí. Trvá to jen pár minut po ránu, než slunce začne stoupat výš na oblohu.

Když se vracím do lodžie, Eva s Pepou jsou už na snídani. Vidím je už z venku. Každá jídelna zde je totiž většinou prosklená ze všech stran tak, jak jen je to možné. Nejdu na pokoj, ale rovnou za nimi. Nazdárek, kamarádi, copak máte dobrého? Díky zimě, která je zde skoro stejná jako venku, šikmému rannímu slunci a páře, která jde z jídla a z našich úst, je zde fantastická atmosféra. Obědnávám si také něco malého ke snídani a další termosku čaje s mlékem. Konečně něco teplého do žaludku. Nahoře jsem celkem pěkně vymrzl.

Po snídani většinu času jen zevlujeme kolem lodžie. I to je součást aklimatizace. Máme ale samozřejmě na programu spoustu činností. Zase vyprat ponožky, máme každý několik párů a postupně všechny takzvaně smrádnou. Tudíž musíme prát jak jen to je možné. Občas není špatné přemáchnout i triko. Další činností je dobíjení soláru. Musím ho opět pochválit, šlape jako hodinky. Tahám ho tady sebou už třetí rok. To už se možná i zaplatil. Při ceně dobíjení 100 až 250 rupek za hodinu určitě. Hned jak je solár “plný”, dobíjím z něj hned baterie do foťáku a kamery. Ty jsou čtyři a pak je tu ještě baterie v mobilu, který mi tu slouží jen jako přehrávač písníků. Energie potřebuji tedy opravdu hodně.

Pak také samozřejmě jdeme na internet. Měli bychom o sobě dát vědět domů. Obvzlášť, když je tu ta možnost přímo v naší lodžii. Chodí sem lidé z půlky vesnice. Následuje oběd a pak blbneme s výstrojkama kvůlivá focení. Věším do okna cepín, lano, žímary, talismany a ostaní krámy. Je z něj totiž vidět přímo na Island paek. To budou krásné fotečky. Střídáme se s Pepou a pózujem do objektivu. Tahle zábava nám vydrží skoro hodinu. Nasáváme do sebe slunce, hlavně Eva, ta se na něm vyhřívá jak jen to je možné. Nebylo by špatné dopřát totéž i našim spacákům.

Naši spolubydlící již odešli a můj loňský pokojík je již volný. To by se mohli kamarádi přestěhovat. U záchodu to není nic moc. Ptáme se domácích a není s tím problém. Jen tam trochu poklidí a stěhování může začnout. Tak a jsme zase sousedé. I když už jen na jednu noc. Zítra už zase pokračujeme v cestě. Jeden aklimatizační den zde bohatě stačí. Spousta lidí ho tu ani nedělá. A pak na to doplatí. Nemají čas, spěchají rychle nahoru a to se tu opravdu nevyplácí. Výškovka je svině. Jako tu blbli loni Slováci. Všechno bylo moc hrr. Přišli sem stejně jaky my teď, lézt na Island peak. V rámci aklimatizace šli rychle na Lobuche a Kala Patthar. Za několik dní se vrátila už jen mužská část výpravy. Holky dostaly výškovku a šly rovnou dolů přes Periche. Mezi tím se zkazilo počasí a začal padat sníh. Kluci došli jen do Chhukhungu pro bágly s výstrojí a alou dolů. No a bylo po expedici.

 

 

Cesta do poslední vesnice

 

 

Ano, dnes nás čeká pochod do poslední vesnice na cestě pod naši horu. Do Chhukhungu. Etapa je to poměrně krátká se zhruba 320 metry převýšením. Taková pohodička, i když relativně. V této výšce jde už vše tak trochu hůř.

Je opět krásné ráno. Počasí je tohoto roku opravdu fantastické. Jen v duchu doufám, že to vydrží i nahoru na kopec. Je už pěkně celkem dost dlouho a zatím se tu vždy počasí střídalo v jakýchsi cyklech. Ani nechci pomyslet, že by se mohlo pokazit. Trochu mi to vrtá v hlavě, ale nahlas se to bojím vyslovit. Raději toho necháme.

Po snídani balíme, to je vždy pěkná obštrukce. No, a můžeme vyrazit. Vesnice se táhne ještě pěkný kus nahoru do údolí. Není tu už ale tolik domků, ale spíš políčka. Již za pár dní tu začne sklizeň brambor. Jdeme úzkou pěšinou lemovanou hustým křovím. Hned za vesničkou klesáme několik desítek metrů skoro až na dno údolí. Samotná řeka je ale ještě o kus níž. Je tu docela pěkné bludiště s nespočtem pěšin. Člověk tu celkem snadno sejde z cesty. To se nám skoro stalo minulý rok při sestupu. Bylo celkem dost škaredě, pršelo, viditelnost byla pár metrů. Přecházíme několik potůčků a dostáváme se do zřetelnějšího terénu. Jde se celkem fajn, neboť stoupání je opravdu jen velmi pozvolné. Až kousek výš je několik strmějších úseků. Přesto ale mnohokrát zastavujeme a to nejen abychom si odpočinuli, ale také proto abychom se mohli kochat tou okolní krásou. Musíme také překonat asi dvě, docela solidní ledovcové bystřiny. Nechybělo mnoho a minule jsem se v jedné vykoupal. Přechází se po valounech naskládaných po půl metru v peřejích, jeden se pode mnou zhoupl a měl jsem co dělat abych vyrovnal rovnováhu. Taková koupel by asi nebyla nic přijemného. My ale pokračujeme zdárně dál. Sluníčko pěkně paří, je celkem teplo na to v jaké jsme nadmořské výšce. Asi po dvou hodinách docházíme k salaši. A světe div se, je otevřená a dokonce obydlená. Děláme si tu pochopitelně pauzičku a to trochu delší. Okolní hory si už každá drží svůj obláček a podívaná je tak ještě lepší. Kousek nad námi se vypíná obrovská jižní stěna páté nejvyšší hory světa, Lhotse • 8516 m. Je to neuvěřitelný masiv. Její stěna je přes tři a půl kilometru vysoká a společně s navazujícím hřebenem Nuptse, skoro deset kolometrů široká. Takových stěn není na světě moc k vidění. V následujících dnech se k ní dostaneme ještě blíž. Island peak je vlastně součástí jednoho z jejich bočních hřebínků. Několik metrů nad salaší má pomník snad nejznámější polský horolezec Jerzy Kukuczka. Zahynul právě v jižní stěně Lhotse. Bylo to v roce 1989. Pomník s ním sdílí ještě jeho dva polští kolegové, které Lhotse nepustila zpět v jiných letech. Kukuczka byl druhý horolezec na světě, který po Mesnerovi zdolal všech čtrnáct osmitisícovek. Pěkné místo k věčnému odpočinku.

Do Chhukhungu to odtud už není daleko. Dokonce jsou vidět první střechy. Naše dnešní etapa se blíží k cíli. Ani ne za půl hodinky jsme ve vesnici. Rád bych šel do “naší” lodžie. Je hned na spodním okraji vesnice. Je taková první na ráně. Byly jsme tu už dvakrát a moc se nám tu líbilo. Bylo tu vždy čisto a útulno. No a jdem tam tedy i letos. Na terase se motá spousta lidí, hned na první pohled je poznat že jsou to také horolezci. Asi nějaká expedice. Proplétáme se mezi nimi k jídelně. Paní domácí je zrovna venku.Jsme ale zklamáni, protože zrovna dnes mají plno. A sakra, to jsem nečekal. No nic no, tak si jdeme najít něco jiného. Jsem celkem zklamaný, moc jsem se sem těšil. Zkusíme štěstí hned naproti v Ama Dablam lodžii. Tady minule bydlel kamarád Daniel ze Švýcarska a říkal že je to tam dobré. Tak uvidíme.

Vchod je až z druhé strany, musíme přes zahradu a doleva za barák. Okládáme kletry na taras, ale nikoho tu nikde nevidíme. Nakukujeme do jídelny, kde se zrovna uklízí. Mladé děvče ale nerozumí ani slovo. Přicházejí dva, už na první pohled podivní maníci, ale s těma si taky moc nepokecáme. No to je fuk, ukažte nám pokoje. Bereme si kletry a nízkými dveřni se pasírujem dovnitř. Nějak divně to tu smrdí, ale pokoje jsou celkem fajn. Mají jen takovou drobnou chybu, nejdou otvírat okna. Tak to sory, to nebereme. Nazdar. Jdem odtud pryč. Docela jsem si vydechl, bylo to tam nějaké divné. Musíme jít zkoušet štěstí dál. Nějaké možnosti zde ještě jsou. Pěknou lodžii nacházíme až skoro na opačném konci vesnice. Hned na první pohled je nám sympatická. Jdeme se zeptat do jídelny, tady bude volno určitě. Jo jo, kápli jsem na dobré místo. Na stěně visí spousta lan, cepínů, maček a úvazků, v regále jsou hromady karabin, jumarů (šplhadlo na lano), osem, rukavic a dalších krámů potřebných k lezení. Krása pohledět. Zrovna narážíme na šéfíka. Sympaťák ve “svítící” zelené péřovce se na nás zubí, a pokojíky samozřejmě volné má. A jsou moc pěkné a prostorné. Zabírám ten krajní s oknem na dvůr, Eva s Pepou obydlují zadní s výhledem na Lhotse.

Musíme zde nechat všechny nepotřebné krámy, udělat takzvanou selekci. Každé deko, které nepotáhneme dál nahoru bude dobré. Je to docela zdlouhavá činnost. Přehrabujeme věci z hromady na hromadu, ale těch které tu necháme zdárně přibývá. Pepa nakonec naplňuje plný příruční batůžek a já pomalu půlku pytle na odpadky. Ty se sebou tahám a balím do nic věci aby nenavlhly a moc se mi osvědčily. Jsou za pár korun a fungují stejně dobře jako nějaké goretexy za spoustu stokorun. Nechám tu i solár, využívám každé minuty slunečního svitu a peru energii do baterek co se do nich vejde. Mám tři baterie do foťáku a dvě do kamery. To musí v nejhorším případě bohatě vydržet i na pět dní. Poprvé během této expedice nemusím věci do kletru šlapat. To se to pak balí. A i váha se zdá býti celkem přijatelnou. I když dvacet kilo určitě pořád má. Eva se sluní venku na tarasu a pečlivě voskuje boty. Já ty své nechávám jak jsou. Věřím tvrzení výrobce, že by měly být po nějaký čas absolutně nepromokavé z výroby. Mám je totiž úplně nové. Tak uvidíme. Poté odnášíme zabalené přebytečné věci k šéfikovi. Bez problémů nám je schová. Je to pašák. Koukáme na vercajk, který zde půjčuje. Má toho zde opravdu spoustu a samé celkem kvalitní věci. Pepa kupuje Evě slaňovací osmu. Původně si ji chtěli jen půjčit, ale nakonec se podařilo vedoucího přemluvit a ten ji prodal. Super suvenýr, řekl bych. Tím bychom asi měli všechno a zítra můžeme vyrazit pod horu.

 

 

 

Chhukhung • 4730 m. - Base camp • 5080 m.

 

 

A je to tady. Dnes na neurčitou dobu opouštíme polední výspu civilazace Chhukhung a vydáváme se do základního tábora pod Island peak. Trochu nás zarazilo počasí, dosud jsme byli zvyklí na jasná rána, dnes tomu tak není.

Je celkem hustá mlha a vlezlá zima. Po snídani vyrážíme. Musíme projít celou vesnicí zpět, kousek dolů. Pod posledním barákem doleva podél kamenné ohrady směrem k řece. Tu musíme překonat přes mostek ze dvou klád. To by neměl být problém, jen musíme most v mlze najít. To se nám po nějaké době daří a zakrátko jsme za vodou. Naposled sice bylo dobře vidět, ale v noci a po ránu mrzlo a díky tomu byly kameny pokryté silnou vrstvou ledu. Tím se stal terén takřka neschůdným. Dál za potokem je cesta již pěkně zřetelná a kus celkem strmě stoupá. Vystupujeme na boční morénu ledovce nesoucího jméno Lhotse. Tady bude dobré držet se co nejvíce vlevo u okraje strže nad ledovcem. Pěšina se tady totiž naněkolikrát rozděluje a mohli bychom lehce ztratit směr. Jdeme pomalu a i drobet funíme, nadmořská výška je již sakra znát. Jsme již výš než nejvyšší hora Evropy, Mont Blanc. Začíná se oteplovat a to je neklamné znamení, že se začíná rozpouštět mlha. A taky že ano. Během několika sekund dostává bílá masa trhliny. Nejprve se nám ukazuje obrovská Lhotse s Island peakem. Pak to jde ráz na ráz, během minuty je jasno. Fantastická proměna. Jen dole v údolí se mlha ještě statečně drží. Zanedlouho přestává cesta stoupat a dostáváme se do malého, plochého údolíčka. Vpravo od nás září sněhobílý krasavec Ama Dablam. Zase vypadá jinak, neboť jsme ho téměř obešli. Údolíčko náhle končí a po projití zůžením na jeho horním konci se před námi objevuje veliké údolí kterým protéká řeka z jezera Imja Tsho. Odtud vypadá jako by byla stříbrná. Naskýtá se nám nádherný pohled na závěr doliny. Horší ale je to, že musíme z kopce a opět ztratíme těžce vydobyté metry. U velkého a nápadného kamene zhruba uprostřed doliny vidíme postavené stany a několik lidí. Co pak se tam děje ? Že by nové kontrolní stanoviště ? Doufejme že ne, už jich bylo dost. Uvidíme až tam dojdeme. Klesáme naštěstí jen asi o nějakých dvacet, možná třicet metrů. Pak se jde celým údolím skoro po rovině. Je to zhruba tak kilometr a půl. Stany u kamene patří nějaké expedici, vypadá to, že se zde suší. Těšil jsem se jak si tu odpočineme, ale bohužel je obsazeno. Ploché údolí končí a začíná stoupání divoce zvrásněným čelem morény, za kterou zatím můžeme jen tušit jezero. Cesta se klikatí a vede jak jinak, než nahoru a dolů. I tady, skoro v pěti tisících metrech jsou stále ještě známky vegetace. Musí být hodně odolná. Terén je tu hodně rozbitý a rozervaný. Pomalu se ztáčíme trochu doleva a úzkou průrvou přicházíme na další plošinu, jejíž dno je naprosto rovné. Tady jsme se byli loni podívat s Helenkou. Uvařili jsme si oběd a zase šli dolů. Bylo ale hnusné počasí, chvílemi i pršelo. Dnes je obloha vymetená a nic si tu vařit nebudeme. S tím počkáme až do Base campu. Vypadá to, že v době tání tu bude asi jezero. A přímo před námi, vpravo od Lhotse, ční Island peak, náš krasavec. Už ho máme na dosah. To je fantasie. Jeho vrchol je ještě nějakých 1200 metrů nad námi. Chvíli tu posedíme a pokračujeme v cestě. Čekají nás ještě skoro tři kilometry. V tomto terénu a nadmořské výšce to nějaký čas ještě zabere.

Výškoměry nám hlásí že jsme dosáhli 5000 metrů. Je zde již jen 53 procent kyslíku oproti hladině moře. Jen tak pro porovnání, například v 1000 metrech je ho 88 procent a ve 2500 metrech, což jsou například vrcholy Tater je kyslíku 73 procent. No a nakonec v 6000 metrech, kam máme namířeno je kyslíku už jen 47 procent. Tak, to by bylo něco čísel.

Jdeme pěšinou uprostřed širokého pásu mezi strmým svahem Island peaku a boční morénou jezera. Poprvé si saháme na náš kopec. Míjíme skupinku spokojených, pasoucích se jaků. Copak dělají až tady ? Možná patří k nějaké expedici, i sem si nechávají některeří lidé vynášet jídelní stany, matrace, agregáty, galony paliva a podobně. Chvíli jdeme po kamení, chvíli zase v písku, terén se takto několikrát střídá. Už jsme poměrně hluboko v údolí, Base camp by neměl být daleko. Kus nad námi vidíme nějaký malý domek, asi to bude jeho součást. Překonáváme pás tvořený velkými balvany a najednou vidíme několik sytě oranžových stanů. No huráá !! Konečně jsme asi tady. Nějakou minutu to ještě trvá, než se k nim dostaneme. Není tu ale ani živáčka. To ještě asi nebude tábor. Jdeme ještě o několik desítek metrů dál a výš k takovému žlebu, za kterým je v malé kotlině mistrně ukrytý Base camp. Je tu spousta stanů, lidí a poměrně čilý ruch. Tak kam pak se píchneme my ? Hned po pravé straně nakraji je celkem solidní plácek. Necháváme tu Evu a jdeme se podívat dál, jak to tam vypadá. Třeba najdeme lepší místo a taky potřebujeme sehnat pitnou vodu. Možná půjde brát z jezera, to máme kousek vedle. Bez vody bychom tu byli v prdeli. Nějaký pramen tu určitě musí být, přeci si sem všechny expedice nebudou nosit vodu v kanystrech. Procházíme tedy s Pepou celý, poměrně dlouhý tábor. Kus nad posledními stany nacházíme celkem solidní plácek, akorát tak pro naše dva stany. Tady by to šlo, místo se nám zamlouvá na první pohled. Jdeme se ještě mrknout jak je to s tím jezerem. Podle mapy by mělo být v podstatě jen pár desítek metrů vedle nás. Je ale schované za morénou, na kterou musíme vylézt. Ty vole !!! Jezero tu je, ale asi sto metrů pod námi a nikdo se k němu silně erodovaným a strmým svahem nedostane. No takže tady jsme vodu nenašli. No nic uvidíme.

Vracíme se pro Evu a batohy. Ta má pro nás velmi dobrou zprávu. Našla místo kde bere tábor vodu. “Vodovod” je kus odtud ve svahu směrem do údolí. Paráda, můžeme jít postavit stany. Ten můj jsem stavěl zatím asi jen třikrát a spal jsem v něm jen jednou, u Pepy na chatě. Mám super místečko v takové malé prohlubni, přesně na můj stan, jen budu asi muset spát hlavou dozadu. To by ale snad nemělo vadit. Stan má na obou koncích ventilační otvory. Čistíme povrch od kamenů, některé jsou docela velké. V této výšce je to docela fuška. Jsme 5080 metrů nad mořem. Tak vysoko ještě nikdo z nás nestanoval. Zhruba po hodince máme postaveno a zabydleno. Byla to ale dřina. Po nastěhování všech mých krámů do stanu zjišťuji, že se z něj stal stan jen pro jednoho. Nevím, jak by se v něm spalo ve dvouch. To je teď ale celkem fuk. Musíme zajistit a dezinfikovat vodu, to je jeden z nějdůležitějších úkolů. Přichází k nám menší Nepálec a chce vidět naše permity. Kdo to je ? Ptáme se, jestli je zprávce tábota. Prý ano. S permity je spokojený a ptá se mně, jestli jsem Prasad. ( Prasad je náš styčný důstojník uvedený v permitech.) Tváříme se tak nějak neurčitě, neříkám ani ano ani ne. Chlapík si nás prohlíží, na permity nám dává razítko, přeje hodně štěstí a nechává nás tu svému osudu. Tak, kázeň musí být, tak je to správné. Teď jsme teprve právoplatnými obyvateli Base campu, čili základního tábora. Kousek pod námi bourají šerpové dva stany. Patří k sedumdesátiletému Novozélanďanovi, který se právě za jejich výrazné pomoci vrátil z vrcholu. Blahopřejeme mu a chvíli povídáme. Je to celkem borec, dědek jeden. V takovém věku podniknout takový výstup.

Říká, že šli přímo z Base campu na vrchol a zpět během jednoho dne. A to nám nasadil brouka do hlavy. Radíme se radíme a nakonec se jednohlasně usnášíme na tom, že to uděláme také tak a to hned zítra. Bůh ví jaký bude v dalších dnech vývoj počasí, tak ať jsme nahoře než se to třeba zkazí. Pěkně je už podezřele dlouho. Takže zítra bude den “Dé”. To ale znamená, že se na to musíme také drobet připravit. Start plánujeme na jednu hodinu ranní. To by mělo stačit, abychom se do svítání dostali pod ledovec v 5900 metrech. Musíme také ještě doplnit vodu. Pak jdeme s Pepou na průzkum terénu, abychom věděli kudy se nastupuje do “stěny”. Musíme jít asi dvě stě, možná tři sta metrů nad tábor.

Nástup je u velkého balvanu, to bude dobrý orientační bod až tu budeme ráno bloudit s čelovkami. Potkáváme tu skupinu anglicky mluvících občanů. Jdou také nahoru, ale asi až pozítří. Polezou klasicky, budou stavět i první tábor. Chvíli kecáme, přejeme si navzájem mnoho štěstí a jdeme si každý po svém. Ze strmého okraje zkoumáme ledovec s jezerem. Stékají se tu vlastně tři. Lhotse Shar Glacier, Imja a Ampulapcha Glacier. Prvně jmenovaný v podstatě obtéká celý Island peak. Výsledkem je jedna obrovská a strašidelně vyhlížející masa ledu, kamení a hlíny se spoustou malých a různobarevných jezírek. Jejich barva je od tmavě šedé, přes sytě zelenou po mléčně modrou. Nad ledovcem se neustále vznáší řídký opar dokrmovaný oblaky prachu z častých sesuvů. Z té podívané člověku až mrazí v zádech, zvlášť když stojí na okraji, který se může také každou chvíli utrhnout.

Kousek nad táborem je kadibudka. A né tak ledajaká, je hliníková. Místo vykopané díry stojí na rampičce z kamení a pod dírou je velký, pevný pytel. Stejná je i na spodním konci a uprostřed kempu je ještě jedna kamenná.

Chystáme si věci na zítřejší vrcholový útok, ráno na to nebude čas. Jelikož nemám žádný příruční batůžek, musím táhnout kletr. Trochu jídla, trochu pití, záložní ponožky, lezecké výstrojky včetně třicítky lana, stativ, foťák, kameru. To je v podstatě všechno. Zbytek budeme mít na sobě. Pak vaříme večeři. Máme osvědčenou dehydratovanou stravu Travellunch. Měli jsme tu možnost ji vyzkoušet na předchozích expedicích. Dokonce jsme vařili i mnohem výš. Třeba na vrcholu Chhukhungu v 5400 metrech. Takže tady by to mělo jít také. Vaření se ujímá Pepa, je totiž vlastníkem vařiče. Brali jsme z pochopitelných důvodů jen jeden.

Eva odpočívá ve stanu. Prostě taková odpolední idylka v Base campu. Už se těšíme na teplé jídlo. To ale bohužel díky celkem nízké okolní teplotě rychle chladne. Krátce po setmění zalézáme do spacáků. Jsem, zvědav jak se mi tu bude spát. V pěti kilákách jsem to ještě nezkoušel. Dlouho nemůžu usnout, v hlavě se mi to všechno převaluje. Nařizuji budík v telefonu na 00:30 a snažíme se spát. Nějakou tu hodinku spánku nakonec přeci jen utrhnu.

 

 

Den vrcholového útoku

 

 

Tady oréél, tady oréél, postavte výškový tábor...!!!! Vytrhává mne z polospánku melodie budíku z mobilu.

Mám celkem příznačné zvonění pro dnešní den. Tak je to tady chlapče, jdeme nahoru. Říkám si v duchu. V první chvíli se mi z vyhřátého spacáku nechce. Nahmatávám čelovku, oblékám se a vylézám do jasné a mrazivé noci. Tý brďo, to je paráda. Kamarádi jsou už také vzhůru, budík je pochopitelně také zbudil. Na stanech máme snad centimetr jinovatky. V celém kempu jsme na nohou zatím jediní a vypadá to, že to tak zůstane i nadále. Polezeme sami, to je fajn. Navlékáme se jako pumpy a pomalu vyrážíme. No, tak ať nám to vyjde. Děláme první kroky k nebesům. Prozkoumat cestu včera za světla byl rozhodně dobrý nápad. Jdeme opatrně, kameny můžou být namrzlé. I když se nezdá, že by byla nějaká velká zima. Přesnou teplotu nepoznám, protože mám hodinky na ruce a ty ji díky tomu zkreslují. Ale víc jak pět pod nulou nebude. Svítíme čelovkami kolem sebe a hledáme velký balvan. Zdá se mi, že jdeme nějak dlouho. V noci je to jiné než ve dne. Tak jo, jdeme na to.

Svah hned od začátku pěkně strmě stoupá. Musíme hodně pomaličku, než se drobet rozdýcháme. Je černočerná tma. Cesta je zatím dobře zřetelná a po chvíli se začíná kroutit nespočtem serpentin. Kus nad námi občas něco zabliká. Jsou to čelovky. Takže někdo se vydal na cestu ještě dřív než my. Je to dobré, alespoň zhruba nám ukazují směr. Světýlka občas na delší chvilku zmizí a pak se najednou ukáží o pěkný kus výš. Nahoře to asi bude pěkná střecha. Jinak vůbec nevíme co je před námi a do čeho jdeme. Střídáme se s Pepou vepředu. Ve vyšších patriích je to s orientací občas dost zlé. Terén je dost strmý, rozbitý a komplikovaný. Přicházíme k jakémusi skalnímu koutu. Tady musíme používat k postupu i ruce. Chvílemi takové skoro, řekl bych jedničkové lezení. Celkem příjemné zpesření výstupu. To už jsme ale výš, než byl kdokoliv z nás kdy předtím. Překonali jsem kótu 5550 metrů. Terén se opět mění, kout se trochu otevírá a stává se z něj spíš žlab. Musíme ho přetraverzovat a dostat se na druhou stranu. Napoprvé se nám to ale nedaří, protože jsme se dostali do neschůdného terénu. Za světla by to možná šlo, ale po tmě je to dost o hubu. Kousek se tedy vracíme a zkoušíme najít cestu drobet níž. Skála je tu dost rozlámaná a ani se třemi čelovkami není moc poznat kudy tudy se chodí. Musíme dávat bacha, protože místy to i dost klouže. Je to tu asi nějaká břidlice a ta se odlamuje po takových šupinkách. Konečně se nám daří překonat žleb a šikmým traverzem se z něj dostáváme ven. Několika oblouky se dostáváme k malým plošinkám pro stany. Tady asi bude místo pro první tábor. Výška by tomu odpovídala. Nejsou tu ale žádné známky po nějakém nedávném stanování.

Občas vypínám čelovku, začíná být takové zvláštní pološero. Je to tím že svítí měsíc, i když ho zatím přímo nevidíme, protože je schovaný za skalním hřebenem. Nad plošinkami to opět začíná být složitější. Vypadá to, že jsme ztratili cestu. Škrábeme se vzhůru nestabilním terénem mezi velkými kameny. Sakra, tudy cesta asi nevede. Tu a tam sice nacházíme malé mužíky, nikoli však schůdnější terén. Ani čelovky nad námi už neblikají. Jsme tu absolutně sami, “ztraceni” v obrovské stěně na konci světa. Fantastický pocit. Jakž takž schůdný terén nás dovádí na celkem ostrý hřeben. Chvíli se opět ocitáme na zřetelné, vyšlapané cestičce. Ovšem opravdu jen na chvíli. Zničeho nic zase mizí. Po hřebínku to už dál nejde, neboť se stává neschůdným. Musíme se z něj nějak dostat. Jediná možnost kudy to asi půjde je vpravo. První pokus o únik končí ale ve skoro kolmé stěnce.

Ty vole, docela hustý to tady je.......tady jsme v prdeli. Ulevuji si, když se dostávám do místa odkud nemůžu dál, ale ani moc zpátky. Jak už jsem jednou psal, ve dne by to možná šlo, ale teď ani náhodou. Člověk sice s čelovkou vidí, ale vůbec nemá odhad co si může dovolit. A tady nemůžeme moc blbnout. Chvilku mi trvá než se odtud vyprostím. Uf, to byla situace. Musíme sestoupit o pár metrů níž a dostáváme se do dalšího, také poměrně strmého žlabu. Může bý tak něco kolem páté hodiny, nebe na východním horizontu se již začíná rozsvicet. I hory kolem nás začínají dostávat kontury. Je to neuvěřitelná podívaná. Potkáváme sestupujícího šerpu, nesoucího pár skeletů. (Skelety jsou speciální plastové, výškové boty. Tady ale myslím celkem zbytečné.) Co tu takto brzy po ránu plaší ? Zvláštní setkání. Neustále sledujeme skalní hřeben po levé ruce. Chvílemi dokonce jdeme i přímo po něm. Otvírá se nám volný výhled do údolí. Vidíme celý Ama Dablam od hlavy až k patě. Začíná být takové tmavě modré světlo. Vytváří to naprosto parádní atmosféru. Podívaná je to vskutku nadpozemská. Dál už není jiná možnost, než lézt přímo po ostrém hřebeni. Je to fajn exponovaný úsek, zvlášť jeho závěrečný úsek. To už je ale skoro světlo. Vlevo i vpravo od nás jsou ledovcové seraky. Překonáváme poslední úsek vápencového hřebene a ocitáme se na nevelké plošině přímo pod nástupem na ledovec. Uf, to byla noční odysea.

Je tu už skupinka asi patnácti lidí. Určitě to budou ti, které jsme v noci viděli blikat čelovkami nad námi ve svahu. Jsou už kompletně vystrojeni a připraveni k výstupu. Zdravíme se a trochu si sdělujeme dojmy. Než se nastrojíme my, tak snad vypadnou. Usazujeme se na skalním schodě přímo u ledovce a vyndaváme z kletrů naše výstrojky. Musím říci, že dole se do toho obléká a ustrojuje mnohem lépe. Výška je už opravdu celkem znát. Jsme skoro 5900 metrů vysoko. Soukáme se do sedáků a nazouváme mačky, to je asi nejhorší úkon. Musíme je pořádně utáhnout. Byl by to velký průser, kdyby se nám někde při výstupu uvolnily. Navazujeme se na třicetimetrové, výrazně zelené, sedmi milimetrové lano. Vždy asi po pěti až sedmi metrech na klasického ševce. To je vlastně jen obyčejný uzel na přehnuté smyčce lana. Lano nám bude sloužit na zajištění proti případnému pádu jednoho z nás. Na ledovci hrozí celkem dost nebezpečí. Člověk může i přes to, že má mačky, uklouznot. Mnohem horší je ale hrozba pádu do trhliny. A to se může stát i bez vlastního zavinění. Né každá ledovcová trhlina je totiž vidět. Spousta jich číhá i v na první pohled bezpečném terénu. Jsou prostě a jednoduše schované pod sněhem.

Zrovna když chceme vyrazit vzhůru po ledovci, dává se do pohybu i druhá skupina. Je toto možné, na tak odlehlém místě a budeme čekat ve frontě. Zpočátku nás dost brzdí, tak je necháváme popojít abychom mohli vystupovat pěkně sami a v klidu. To už na nás ale začíná svítit sluníčko. Něco tak fantastického jsem v životě neviděl. Hrozivé séraky tyčící se nad námi jsou už nějakou chvíli nasvětlené a září, že by jeden oslepl. (Sérak je ledovcový převis který vypadá jako by se měl každou chvíli zřítit.) Těch několik vteřin, kdy nás začali olizovat první parsky byly opravdu kouzelné. Na okolním sněhu nejprve svítily jako hvězdičky jednotlivé vločky. Na jemně zvlněném terénu, kde se na krátkou chvíli zároveň vytvářeli i slabé stíny to vypadalo naprosto fantasticky. Stejně tak jako i celé okolí, celá ta okolní nadpozemská scéna. Při pohledu zpět do údolí se člověku až tají dech.

A to nejen nedostatkem kyslíku. Kontrast dokonale čistého sněhu, tmavého dna údolí, do hněda zbarveného jezera, masivu nádherného Ama Dablamu a dalších okolních hor a nakonec modrého nebe, je jen těžko popsatelný. Ama Dablam odtud už není ani tak vysoký. Jeho vrchol je už jen o nějakých 800 metrů výš než my. Vlevo za hřenem v závěru doliny už vykukuje špička páté nejvyšší hory světa, Makalu. Ta je považována za jednu z nejtěžších osmitisícovek. Poprvé na ni někdo vylezl až dva roky po Everestu.

Když vystoupíme ještě kus výš, objevuje se za vrcholovým hřebenem Island peaku špička Lhotse, to je jak již asi víme, čtvrtá nejvyšší hora. Ta byla zdolána dokonce ještě o rok později než Makalu. Takže krása, máme odtud dvě osmy jako na dlani. Sněhový svah pomalu získává na strmosti, pohyb v něm je ale stále bezpečný. Ranní mráz jej ještě drží v dobrém stavu. Cestu hledat nemusíme, neboť nás vede prošlaplá pěšina od předchozích výprav. Dostáváme se na první převěj a dál musíme kus sestoupit do několik metrů hluboké prohlubně. V ten samý moment můžeme poprvé spatřit vrchol Island peaku. Máme ho téměř na dosah. Na dalším a tentokrát o dost strmějším svahu se vine jako barevný had skupina horolezců nastupujících před námi. Pomalu se nám vzdalují. Bude to s nimi odtud pěkná fotka. Okolní terén je hodně divoký a rozlámaný. Dostáváme se k prvním, opravdu hrozivě vyhlížejícím trhlinám. Fuj tajbl, nechtěl bych tam spadnout. Výstup je v některých místech opravdu dost exponovaný. Hlavně psychicky. Je to ale adrenalin jako sviňa. Po poměrně příkrém úseku musíme obejít ledovou stěnku, která nás jakoby vytlačuje z cesty. Na druhé straně je díra jako prase. Divoce rozervaná trhlina, hluboká tak, že odtud nevidíme na dno. Nad ní jsou hrozivé séraky s nespočtem až několik metrů dlouhých rampouchů. Dál je cesta poměrně v pohodě. Jdeme zvlněným terénem nahoru a dolů. Nakonec směřujeme ale spíš zpozvolna dolů. A skoro opačným směrem než je vrchol. Myslel jsem si, že cesta bude mířit přímo k vrcholu. Po asi dvou stech metrech přicházíme k prvnímu ledovcovému mostu. Čeká nás první přeskakování trhliny, kterou ale díky bohu spíš tušíme, než vidíme. Je zatím totiž z většiny zakrytá sněhem. Vpravo od nás se ale ukazuje v celé své “kráse”. Je několik metrů široká, pár desítek metrů hluboká a táhne se napříč celým ledovcem. Teď už chápeme, proč cesta tak kličkuje. Kvůli trhlinám. Překonáváme malý, sněhový hřbet a hned se ztáčíme prudce doprava a míříme zase opačným směrem mezi dvě trhliny. Tak tady to je něco. Vpravo díra, vlevo díra a mezi nimi sotva tři metry sněhu a ledu. Jdeme tedy po vrchu jakési ledovcové zdi. Jsem z toho tak nadšený, že jsem úplně zapoměl sledovat výškoměr. Jsme už možná totiž v šesti tisících.

Jdeme pomalu do mírného kopce a nakonec se dalším malým přeskokem dostáváne na podvrcholové plato. Vrchol je přímo před námi. Po několika metrech doháníme skupinku, která nastupovala před námi. Nějak se tu motají a dlouho se dohadují. My scházíme z cesty a jdeme kousek bokem po panenské pláni, kde široko daleko není ani stopa. Chvíli si tu odpočineme a dohadujeme se na následujícím postupu. Eva tu na nás počká a o vrchol se pokusíme jen s Pepou. Místo je to bezpečné a po celou dobu na sebe navzájem budeme vidět. Necháváme tu i nějaké věci a vyrážíme. A málem bych zapoměl, dosáhli jsme 6000 metrů nadmořské výšky !!! Ve stometrové stěně do sedla už nějaký pohyb je.

Svah se pomalu víc a víc naklání, až se nakonec chůze stává poměrně nesnadnou. Do toho je už pěkné vedro a ve všech těch vrstvách, které mám na sobě je mi hrozné vedro. Vyslíkat se mi nechce, protože je to tu hodně pracné. O vyproštění ze sedáku ani nemluvě. Musíme často odpočívat, asi jsme nasadili moc ostré tempo. Máme alespoň čas pozorovat okolí, hlavně pohled zpět je úžasný.

Skupinka se dala do pohybu až teď, dohadovali se tedy dost dlouho a teď už víme i proč. Většina se totiž otáčí a míří zpět dolů. Po dalších několika metrech se dostáváme pod fixy, neboli fixní lana. Jsme ve výšce 6040 metrů. Zrovna před chvílí je začala dvojice šerpů natahovat. Spoléháme na to, že nás na ně také pustí. Zatím to tak vždy fungovalo, četl jsem o tom ve spoustě článků od lidí, kteří zde byli po našem způsobu. A taky jsem nikdy neslyšel o tom, že by si horolezci navzájem bránili v použití svých lan. Jsme ochotni i něco zaplatit. Čekáme až dorazí zbytek skupiny a zkusíme se dohodnout. Zbyly z ní už jen dva plus jeden šerpa a průvodce. To co následovalo, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu. Necháváme je chvíli vydechnout a ptám se průvodce, zdali můžeme použít jejich lano. Chvíli na mě kouká, váhá a že prý se musí poradit se svými zbylými zákazníky. No, absolutely not, it´s not possible........ Ne, abslutně ne, to není možné, zní jako studená sprcha odpověď. Chvíli koukáme jako bychom čekali jestli si to nerozmyslí a pak se otáčíme k sestupu. Že jsme zrovna my narazili na takový hovada Kanadský. Zajímavé ale, že mě to ani moc nevyvedlo z rovnováhy a Pepu zdá se také ne. Čekal bych od sebe, že budu minimálně hrozně nadávat, jsem ale úplně klidný. Pomalu kloužeme prudkým svahem zpět k Evě. Je něco kolem desáté hodiny a díky žhnoucímu slunci začíná sníh pomalu břednout. Dost blbě se v tom sestupuje. Mačky v té břečce moc nedrží. Za chvíli jsem u Evy. Ani se o našem “neúspěchu” moc nebavíme. Pro mě osobně je vrcholem celá tahle naše expedice, od začátku až do konce. A těch nějakých pár metrů mě ani moc netrápí. Jako obrovský úspěch beru už jen to, že jsme se dostali až sem, a to jen vlastními silami, bez jakékoliv podpory a pomoci. Jen my tři, tři dobří lidé z Čech. Tak.

Asi půl hodiny si zde ještě užíváme a kocháme se tím úžasným místem na které jsme se dostali. Dáváme si s Evou cigáro a posunujeme tím svůj další výškový rekord. Vůbec mi nepřijde, že jsme tak moc vysoko. Ukázalo se, že jsme neodflákli aklimatizaci. To je tu, ve vysokých horách jedna z nejdůležitějších věcí. Hodně lidí tu už na ní dojelo. Děláme si společnou fotku a točím kruhový záběr na video. Navazjeme se opět na lano a vyrážíme na zpáteční cestu. Sníh opravdu bředne čím dál ví a bude dobré, když odtud co nejdříve vypadneme. Vracíme se zpět na prošláplou stopu, která nás povede stejnou cestou, kterou jsme vystupovali. Hop přes trhlinu, snad se most nepropadne a po ledové zdi mezi dvěmi trhlinami ťapkáme velmi pozvolna dolů. Odvažujeme se kvůli videu blíž nad okraj trhliny, snad z toho bude nějaký zajímavý záběr. Úplně jsem zapoměl na svůj trik s kamerou na stativu, který používám jako prodlouženou ruku. Člověk pak pořídí dost zajímavé záběry. Tady by to bylo hodně efektní. Škoda, to asi tou výškou a velkou exponovaností terénu. Jeden dává bacha a na nic ostatního moc nemyslí. Pár záběrů pořizuje i Pepa. Jsem rád, že také budu na filmu. Přeskakujeme další trhlinu, pak nás čeká kousek monotóního stoupání, obejít malou ledovou stěnku se škaredou trhlinou na opačné straně.

To je dle mého jedno z nejexponovanějších míst celého výstupu i sestupu, samozřejmě. A následuje celkem dost prudký svah, vysoký asi dvacet metrů. Díky sněhové břečce je to dost utrpení. Mačky skoro vůbec nedrží, na každý krok je musíme alespoň na dvakrát zasekávat. Jistíme se cepíny, které musíme zapichovat topůrkem hluboko, jak jen to je možné. Těch dvacet metrů je docela náročných. Možná by bylo lepší opustit stopu a sjet svah takříkajíc po prdeli. Zkoušet to ale nebudeme. Trpělivě a pomaličku sestupujeme rychlostí šneka. Stačí totiž jeden špatný krok, jedno uklouznutí a je zaděláno na průšvih. Třeba takové lýtko je rozpárané hrotem mačky jedna dvě. Ještě musíme překonat malou muldu a je před námi závěrečný úsek po ledovci. Asi dvěstě metrů dlouhý, čtyřicetistupňový svah. Brnkačka. Za chvilinku jsme dole. Opouštíme krajinu věčného ledu. To bylo něco!!! Parádní, ba vrcholný zážitek.

Vyprošťujeme se ze sedáků a usedáme k odpočinku na skalní schod. Nevím jak ostatní, ale mám toho celkem plné kecky. Relativně tedy. Odvazujem se z lana, Pepa ho balí a odepínáme si mačky. Odkládáme velkou část svršků, protože na to, v jaké jsme výšce je celkem teplo. Odpočíváme, fotíme a dáváme si doušek vrcholové slivovice. Šmakuje tu výborně. Tak mě napadá, že jsme od rána nic nejedli. Já osobně ani na nic nemám chuť. Jen trochu sušeného ovoce, nebo masa a hlavně pít. Tomu také ale moc nedáme. Nic se nemá lámat přes koleno. Až bude žaludek chtít, tak se sám ozve. Trávíme tu takto asi půl hodiny, je tu tak krásně že se nám vůbec nechce dolů. Ale čeká nás ještě dlouhý a náročný sestup o nějakých 800 metrů níž do base campu. Výška je to odtud závratná, působí to dojmem, že jsme mnohem výš. Zvedáme svá unavená těla a zahajujeme sestup. Děláme posledních pár kroků ve sněhu. Ostrý skalní hřebínek, kterým začíná sestup se zdá býti mnohem snažším než cestou nahoru. Může to být i tím, že ráno ještě nebylo pořádně vidět. Výškové metry ztrácíme poměrně rychle. Zastavujeme se u modlitebních praporků, odkud máme poslední možnost pokochat se pohledem na údolí společně s jezerem. Jakmile opustíme hřebínek, je po výhledech. Musím si tu nacvakat panorámko, je to fantastický pohled. Za velkým, šedohnědým ledovcovým jezerem, je ještě jedno malé, sytě modrozelené, téměř kruhového tvaru. Amphulapcha Tsho se jmenuje. Je to z tohoto pohledu takový šperk zasazený do doliny. Mezi ním a velkým jezerem vede cesta do stejnojmeného sedla (5845 m.) kudy se nechá dojít do sousední doliny pod známou sedmitisícovku Baruntse, k Mera peaku, ale také zpět do Lukly. Přechod sedla je však poměrně nebezpečný a mnoho lidí tudy nechodí.

Pokračujeme v sestupu poměrně strmým žlabem až k místu prvního tábora. Úplně se tu mění barva horniny, a to už asi potřetí. Nahoře pod ledovcem to byl, pokud se nepletu vápenec. Zbytek kopce je z nějaké šedé břidlice, ale tady je krátká pasáž do oranžovo-červena. Obě posledně zmiňované horniny obsahují jakési lesknoucí se šupinky. Zřejmě se jedná o slídu. Několik kamenů cestou pochopitelně sbírám. Pod táborem přecházíme přes téměř neznatelný hřebínek do strmého kotle. Tý brďo, tak tudy jsme vystupovali ? Solidní sešup. Jednomu by se z toho i možná zamotala hlava. Překonáváme několik nebezpečnějších úseků a zbývá nám už jen několik set metrů “tupého” sestupu spoustou serpentin, ničícího naše kolena.

I když musím říct, že v nových botech od Asola s tlumící vložkou v podrážce, nejsou nárazy takové. Posledních asi sto výškových metrů se utrhávám a sestupuji napřed. Už to chci mít za sebou. Je to celkem zápřah. Ani přesně nevím v kolik hodin jsme sestoupili. Nějak jsem dnes zapomněl sledovat tachometr. To se nestává často. Většinou sleduji výšku a ostatní parametry co pár kroků. Bude něco mezi polednem a večerem.

Tak zase stojíme na rovné zemi. “Potácíme” se pěšinou mezi kameny k našim stanům. No, tak takto tedy vypadá návrat do Base campu. Poznáváme pocity horolezců vracejících se z výstupu. Akorát nás tu nikdo nevítá. S úlevou shazujeme bágly a nepotřebné svršky. Ty vole, to je úleva. Jsme rádi, že už nikam nemusíme, že už to máme takříkajíc za sebou. Zbytek dne trávíme už jen v campu a v jeho blízkém okolí. Musíme pro vodu, je to jen kousek do kopce, ale když člověk vyrazí trochu rychleji, hned lape po dechu. Je tu poměrně silný pramen vyvedený do pet lahve s uříznutým dnem. To aby se voda nechala pěkně napouště do kanystrů a lahví. Zmiňovaná pet lahev tu bude jistě už sloužit nějaký ten pátek, neboť je pěkně zarostlá nějakými řasami. Na to ale nehledíme, bude to jistě jen čistá příroda. Nepoužíváme na ni ani dezinfekci a většinu stejně převaříme do formy čaje a dokonce i kávy. A taková káva tady, to je něco, co hodně potěší.

V táboře je poměrně rušno. Je tu celkem dost lidí. Kousek pod námi je dokonce skupina i s jídelním stanem. Neustále něco přestavují a rozšiřují. Chovají se jako expedice na Everest. A nakonec to vypadá, že nahoru ani nejdou. Prostě tu jen táboří. No, každý máme nějakého toho koníčka. Po svahu morény nad táborem už nějakou dobu šaškuje skupina, na první pohled filmařů, z Chile. Odkud jsou vím proto, že jsem se s nima bavil. Budou to asi “machři”, hlavně ten jouda s velkým profimikrofonem na dlouhé štangli. Večer se nám courají sem tam kolem stanů. Každý s hrnkem kafe v pazouře a hodně nahlas kvákají. Naštěstí to ale natrvá dlouho. Také chvíli sonduji na moréně, dlouho mě to ale nebaví, protože tu dost fouká. No, myslím, že už toho pro dnešek bylo dost a asi to ukončíme. Ve spacáku bude líp. To je sice pravda, ale hodně dlouho nemůžu usnout. Je mi ve stanu nějak těsno a mám hlad. Žvýkám tedy sušené maso a bonbóny. Dobrá kombinace. Je mi i nějaká zima, asi z únavy. Venku moc pod nulou nebude. Použiju alespoň vložku do spacáku, stejně jsem si ji kupoval kvůli této expedici. Tak. Dobrou druhou noc v Base campu.

 

 

Opouštíme base camp a pět kilometrů

 

 

Ráno je zase jako vymetené. Nikde ani mráček. Když vylézám ze stanu, tak ještě svítí pár hvězdiček. A je pěkná kosa. Na stanech máme snad centimetr jinovatky. Když se hod dotknu, tak se ani nehne. Je jako iglů. Ještě asi nějakou chvíli potrvá, něž nás začne zahřívat slunce. Jsme totiž v závěru doliny a stíní nám šestitisícový hřeben na východě. Ledový vzduch je ostrý jako žiletky. Nádherně se ale dýchá. Samozřejmě s ohledem na možství kyslíku. Někteří nížiní lidé by se tu asi udusili.

Dnes balíme a půjdeme dolů. Budeme s tím ale muset počkat až rozmrznou stany. Za cestou kousek pod námi se začínají hýbat tři jaci, kteří tam byli celou noc přivázáni u kamenů. Chudáci, je mi jich vždy líto. Za chvíli si pro ně přijde pohaněč s dcerou ve vypasovaných džínách. Včera jsem je pozoroval, jak jaky “ustájují” .Zkouším natáčet časozběrem jak slunce postupně osvětluje dolinu, ale asi z toho nic nebude, neboť scéna je moc kontrastní. Chtělo by to přechodový filtr, ten ale ke kameře nemám. Vaříme plný ešus vody na čaj a měl bych snad ještě mít i jeden pytlíček instantní kávy. A to je poklad. Vytahujeme ze stanů všechny krámy ven na hromadu. Je neuvěřitelné kolik máme stále věcí i přes selekci v Chhukhungu. Čára mezi stínem a světlem se k nám již pomalu blíží. Ještě pár minut a první nesmělé parsky nám svítí do očí. Na několik málo vteřin je tu fantastické světlo. Rychle beru foťák, nasazuji přechodové filtry a zkouším cvaknout několik snímků našeho tábora proti slunci vykukujícímu za hřebenem Kanti Himal. Bílá jinovatka září jako čerstvý sníh, ovšem jen nakrátko. Rychle taje, ovšem jen na trávě a kamenech. Stanů se drží jako klíště. Odstraňujeme již kotevní šňůry a kolíky. Nejsou již potřeba, stany jsou samonosné a je to zatím jediné, co se z nich nechá zbalit. Několik kolíků jsme také nechali dole a jeden mi tu nakonec chyběl. Na ukotvení vypínacích šňůr jsem musel použít velké kameny, stejně tak i Pepa. Jakmile máme stany odkolíkované můžeme s nimi manipulovat a různě je otáčet, aby rychleji schly. Stejně to ale ještě nějakou dobu trvá. Chodíme s nimi kolem a pokoušíme se setřást námrazu a neomrzlejší části nastavujeme slunci. Mezi tím se věnujeme popíjení ranního čaje, který již ale vychladl a balení ostatních věcí. Chvílemi se mi zdá, že se tu spíš motám jako nudle v bandě, než aby moje činnost někam vedla. “To bude asi vejškovka, a to je pěkná svině.” Žertujeme Pepa. Používáme tuto hlášku vždy, když se někomu něco zrovna nepovede. Motáme se tu totiž tak trochu všichni. Je to tím, že každá činnost je tu opravdu drobet náročnější než dole. Pepa odnáší svůj stan kousek nad tábor na velký balvan. Já se svým rotuji na opačné straně.

Když konečně skoro po hodině máme usušíno, můžeme definitivně zabalit a pomalu vyrazit na cestu. Bylo to jedno z nejfantastičtějších míst, na kterém jsem kdy tábořil. Těžko popsat, to se musí vidět a zažít. Nandaváme bágly a s maličkou slzou v oku opouštíme naše místečko. Ve zbytku Base campů už je také rušno. Všichni krámují a chystají se asi také na cestu. Ať už nahoru a nebo také zpět do doliny. Člověk by nevěřil, co všechno sem lidi za pomoci nosičů a jaků jsou schopní natahat. Například agregát, aby si milostpáni mohli večer svítit. To je horor. Občas jsme ho večer zaslechli. Naštěstí asi foukalo vždy opačným směrem a jeho zvuk odnášel vítr na druhou stranu. Ještě tu tak poslouchat takový krám. Cesta přes camp vede takovým esíčkem kolem centrální kamené kadibudky. Koukáme kolik je tu lidí, jako na Václaváku. Nechci kecat a ani jsem je nepočítal, ale možná čtyřicet stanů tady bude. Jak to potom musí vypadat v táborech pod ostatníma horama. Ještě se naposledy otáčím, než nám camp zmizí za hromadou suti. Mám takový zvláštní pocit, je mi smutno. Ale čeká nás ještě spousta pěkných dnů a snad i ještě nějaké to dobrodružství.

Jdeme širokým, plochým údolím a sluníčko nám pere do zad. Brzy se musíme vyslékat, jaké je teplo. Nespěcháme, není kam.

Do Chhukhungu je to relativně kousek a hlavně je to pořád z kopce. I když pár několikametrových stoupáčků nás přeci jen čeká. Přicházíme na dno ploché kotliny a v rokli kousek za ní odpočíváme. Kocháme se pohledem na Lhotse. Odtud vypadá ještě monumentálněji. Stojíme teď skoro kolmo k její nebetyčné stěně. Nad jejím vrcholem se začali právě tvořit velmi zajímavé mraky. Vytvářejí takovu neustále výřící čepičku. Proti modročerné obloze to vypadá pohádkově. Musí tam nepředstavitelně fučet. Vpravo na Lhotse navazuje “náš” Island peak. Ten ale vlastně je její součástí, takovým bočním hřebínkem vybíhajícím přímo z vrcholu Lhotse Shar. Ta má 8400 metrů a dělí ji od Islandu 5700 metrů vysoko položené sedlo. Tady by se hodilo spíš označení, nízko položené. Větší stěnu, než právě jižní Lhotse, člověk na světě uvidí jen málo kde. Nemůžeme tu ale tvrdnout věčně, máme před sebou ještě kus cesty. Potkáváme dva nosiče s opravdu nadrozměrnými náklady. Oni snad nesou postele i s madracema. Nechápu k čemu je to tam nahoře těm lidem dobré. Přeci když jedu do hor, tak počítám s tím že budu chrnět na zemi v malém stanu a někdy i třeba hlavou z kopce. To k tomu tak nějak patří.

Nějaký čas se teď pohybujeme v relativní rovině. Pěšina sice vede chvíli nahoru a chvíli zase dolů, ale jelikož jdeme po obrovské moréně, neztrácíme skoro ani metr výšky. V malé rozsedlině kousek pod cestou si někdo postavil tábor. Zrovna asi chystají oběd, voní to tu už z dálky. My chvíli odpočíváme na opačné straně, nad cestou. Moréna v těchto místech už nepokrývá celé dno údolí a tak asi padesát metrů pod námi vidíme téct potok, možná bych se to nebál nazvat řekou. Průtok má hned pod jezerem už slušný. Bude to také asi i tím, že má více zdrojů. Jedním je i zelené jezero Amphulapcha. Cesta dál vede ve srtmé strži, přímo nad řekou. My musíme sestoupit až k ní. Ještě několikrát se zhoupneme nahoru a dolů, a konečně jsme z morény pryč. Hned pod ní nabíráme z relativně nezakaleného potůčku vodu. Jedná se asi o prosak vody z jezera a moréna již stačila odfiltrovat její typický ledovcový zákal. Pokračujeme dál, teď už po pěkné pěšině vedoucí uprostřed plochého dna údolí. Pomalu se blížíme k velkému, hranatému balvanu. Kde se tu vzal ? Někoho doháníme. A hele, jestli on to není náš “přítel Kanaďan” z vrcholové stěny ? Ale ano, je to on. Otáčí se a taky nás asi poznává, neboť nenápadně zrychluje. Zřejmě nechce, abychom ho dohnali a znovu se setkali. Už mu asi došlo, že tam nahoře udělal chybu.

To by bylo, abychom nezastavili u takto zvláštního kamene. Cestou nahoru to nešlo, jeho stínu využívali šerpové. Teď tu budeme chvíli tábořit my. Loni tu Beruška nacházela krásné zelené kamínky. Chvíli bloumám po okolí, ale nanacházím ani jeden. Jak to, přeci je někdo všechny nevysbíral. Vypadá to tak že jo. Musíme také ukojit naše hladové žaludky. Ten můj se dnes asi konečně probudil, neboť mám hlad, že bych se o něj mohl opřít. Mám ještě zbytek jídla v hliníkovém pytlíku od večeře. Bramborová kaše s cibulkou a slaninou. Studené to sice není moc k jídlu, ale když je hlad, i husa je dobrá. Přijde mi, jako by tato dehydratovaná jídla obsahovala kvůli vysoké výživné hodnotě víc nějakých mastných ingrediencí, neboť když jíte tuto krmi studenou, je to jako by jste do sebe cpali ochucené sádlo s vazelinou. Když je horké, čerstvě připravené, není mu ovšem ale co vytknout. Dokrmuji se kousky sušeného masa od Jerkyho a sušeným ovocem.

To je směs chutí. Pepa s Evou mají sušené maso vlastní výroby. Je výborné, ale na můj vkus trochu moc pálí. Já mám s masem od Jerkyho už několikaleté výborné zkušenosti, taháme ho s Beruškou na všechny podobné akce. Mám sebou tři druhy, hovězí s pepřem, kuřecí a krůtí. To poslední jmenované je asi nejlepší. Nosím je smíchané v jednom pytlíku, kvůli prostoru. Pálihub od kamarádů také ale občas ochutnám.

Údolí je téměř ze všech stran uzavřené, tvoří takovou takzvanou depresi. Jedinou vyjímku tvoří říční koryto, řeka si cestu z kopce vždy najde. My ale musíme, pokud se odtud chceme dostat, jít zase kus do kopce. Sice jen do mírného, ale musíme. Jsou tu kolem cesty parádní kusy břidlice. Některé kusy mají jistě přes metr čtvereční. Bábina v Phakdingu z ní měla krásné stoly venku na terase. Chvilku kameny obdivujeme, naposledy se kocháme pohledem zpět do údolí a malou rozsedlinou procházíme do dalšího a již mnohem menšího údolíčka. Pomalu, ale jistě se blížíme k Chhukhungu. Vlevo za písčitou dunou se vypíná Ama Dablam. Zajímavý pohled, je to neobvyklá kombinace. Za údolíčkem nás cesta vede do trhliny v bočním valu morény. Tou jdeme několik set metrů, než se dostáváme na ostrý hřebínek přímo nad ledovcem. Tentokrát je to Lhotse Glacier. Poprvé ho vidím v celé jeho velikosti. Cestou nahoru i minulý rok se před námi schovával v mlze nebo mracích. Otevřel se nám i pohled na celé údolí dolů k Dingboche. Nad dominantou údolí, Taboche peakem se pomalu tvoří čepice z mraků. Jako každý den touto dobou. Za ledovcem se choulí pod sněhobílou stěnou Nuptse, “náš” 5400 metrů vysoký kopeček Chhukhung se svými bratry Chhukung ri 5550 m. a pravým Chhukhungem 5833 metrů vysokým. Posledně jmenovaný patří také mezi trekové kopce a je ještě dokonce dražší než Island peak. Platí se za něj 500 dolarů. Na nejnižším z nich jsme byli s mojí Beruškou již dvakrát. Také celkem zajímavý výstup. I když je přes svou monotónost horní poloviny docela náročný. Cesta totiž vede přímo rovně nahoru a zdá se, že nemá konce. Z vrcholu jsou vskutku parádní výhledy. Samozřejmě pokud je vidět. To bohužel minulý rok nebylo. Krátce před dosažením vrcholu celé okolí zahalily mraky a dokonce chvíli i padal sníh. Tak jsme si na vrcholu alespoň uvařili oběd, v 5400 metrech nad mořem. Zato před dvěma lety jsme se mohli výhledy nabažit do sytosti.

No, ale zpět do reality. Měli bychom už také vidět osadu Chhukhung. Chvíli nám trvá, než najdeme v nekonečném prostoru kamení a suti těch několik domků tvořící vesnici. No hurá, za chvíli tam budeme. Zpět v civilizaci, dá-li se to tak nazvat. Sestupujeme ještě zhruba nějakých sto výškových metrů dolů k potoku vytékajícího z ledovce Lhotse. Potkáváme skupinky lidí jdoucích teprve nahoru. Kam jdou v tuto dobu ? I když je pravda, že člověk bez těžkého kletru je v Base campu za chvíli. Přecházíme potok, fotíme se u směrovky k Island peaku a míříme přímo mezi první domky. Bereme to zkratkou, jinak bychom museli až na dolní okraj vesnice. Není to sice daleko, ale nám už se nechce nic obcházet. To znamená, že už jsme asi dost unavení. Zkratka funguje, vycházíme přímo pod vchodem do naší lodžie. Doufáme, že budou volné pokojíky. Odkládáme kletry a jdeme se zeptat do jídelny. Díky bohu, volno ještě mají. Je tu totiž docela dost lidí. Dostáváme pokojíky v baráku přímo naproti jídelně. Máme je proti sobě, přes chodbu. Já kdybych neměl před oknem taras, tak bych viděl na Lhotse. Takhle ale vidím prd.

Nevadí, už jsem se na ni nakoukal dost. Budeme tu mít alespoň pěkné místo na vaření. Nikdo sem neuvidí. Máme ještě nějaká sušená jídla, tak je sníme. Proč je tahat zpět dolů, že jo. Využívám ještě slunce a dobíjím solár. Dochází nám již totiž energie. Pepa s Evou mají za sousedy dva navoněný manekýny. Jednu chvíli smrdí celá lodžie jako parfumérie. Nakonec se z nic stávají naši kamarádi. Jsou to bráchové z Jižní Afriky a ještě několikrát se s nimi později v údolí potkáváme. Dobře se s nimi povídá, mluví takovou čistou a jednoduchou angličtinou. Pak je tu skupinka stupidních Američanů, kteří se pořád chodí sprchovat. K tomu je ale potřeba v kuchyni ohřát na kamnech vodu, tu ve velkém kanistru odnést ven, vlézt na taras a vylít do nádoby na střeše sprchy. Dost složitá a namáhavá činnost. Zvlášť pak pro drobnou dívčinu, která toto dostala za úkol. Pepa to už nevydržel a vodu do sprchy lije sám. A blbí Američani se jen smějí a vůbec nevědí která bije. Směje se i dívčina a to je fajn. Pak tu máme skupinku Číňanů. To je taky parta. V takovýchto horách jsou evidentně poprvé. A vypadá to, že se chystají taky na Island peak. Odpoledne se všichni srocují před pultem a budou fasovat výstroj. To je podívaná, to vám povím. Všichni koukají na přidělené předměty jako z jara. Věci jako mačky, cepíny, sedáky, skelety a tak dále asi v životě neviděli. Do sedáků je musí strojit šéf lodžie. To ostatní asi vyzkouší až pod horou na svahu morény. Viděli jsme tam takto blbnout několik skupin. Docela odvaha vyrazit s takovou bandou na takovou horu. Jenže dneska když máte peníze, tak si můžete zaplatit co chcete. A pak to takhle vypadá. Nejvíc sympatický je mi starší rozcuchaný chlapík, zjevem národního umělce. Říkám mu Nišihara. A drobounké, snad třicetikilové děvčátko, které se pořád směje. A nejvíc, když si zkouší obrovité skelety. Vypadá v nich opravdu komicky. Pořád po nás pokukují jestli se díváme. No to je pochopitelné, že celé toto divadlo pozorně sledujeme. Nišihara se nás hned po našem příchodu do lodžie vyptával odkud jdeme a jestli jsme byli nahoře. Snažil se vyzvědět co nejvíce informací. Přistupuje k celé akci dle mého soudu asi nejodpovědněji. Jemu a tomu třeštidlu ve skeletch dávám největší naděje na úspěch. Jinak je to taková nemastná, neslaná banda namyšlených opičáků. Někteří svým chováním připomínají Američany. Bohatých Číňanů je tu rok od roku víc. Většinou mají jen to nejlepší a nejdražší vybavení. Kam se na ně hrabou Amíci. Později u večeře se seznamujeme s jejich šerpou. Pozorujeme ho už delší dobu. Výška něco kolem metru a půl, váha zhruba padesát a teď se podržte, nemá jednu ruku. Takový chlapík je má na starosti. A moc vydechnout mu nedají. Pořád po něm něco chtějí. Vzpomínám si na jeden moment, kdy si ho zavolali aby jim podal jídelní lístek, pro který by si klidně těch pět metrů mohli dojít sami. Jeden z těch opičákú mu ho vytrhl z ruky takovým způsobem, že bych ho praštil. Arogantní, namyšlený hovado. Nakonec ho zvu na pivo k našemu stolu a povídáme. To už ho nechali trochu na pokoji. Říká jaká je to těžká práce. To se ani nedivím, já bych průvodce takovým banditům nedělal ani za zlaté prase. Tak tu mám dalšího kamaráda, říká mi dokonce bratře. O několik dní později ho potkáváme kousek nad Bengkarem, jak maže opět nahoru údolím s další skupinou. Jak to proboha stihl ? I když je pravdou, že my jdem dolů velmi pomalu.

Chvilku po setmění vychází mezi Lhoste a Island peakem Měsíc. Běháme s Pepou kolem lodžie ve snaze cvaknout nějakou noční fotečku.

Nakonec když koukám na fotografie, tak měsíc vycházel přímo nad Islandem. Ani se mi nechce jít spát. Přijde mi to škoda, prospat takovou krásnou noc na takovém krásném místě. Kdy se sem člověk zase dostane.

 

 

Sestup o 320 metrů

 

 

Ano, o tolik metrů níž dnes sestoupíme. Čeká nás relativně krátká etapa do Dingboche. Všichni ještě chrápou, když se už motám venku kolem lodžie. Okna jídelny jsou opocená, že skoro není vidět dovnitř. Je skoro plná podřimujících nosičů. Za chvíli začne sluníčko pomalu nasvěcovat Ama Dablam. Na Lhotse už nějakou dobu svítí. Světlo v údolí se pomalu začíná měnit a tím se mění i atmosféra. A nakonec i teplota. Je celkem chladno, zima mi pomalu zalézá za nehty. Nosiči by se už mohli probudit a vyklidit jídelnu. Docela se už těším na ranní čaj s mlékem. Jakmile se začne kouřit z komína v kuchyni, je to jasné. Za chvíli bude snídaně. To už také vylézají kamarádi a jdeme se nadlábnout. Na gáblík dnes čekáme trochu déle než obvykle. Kuchyně je zřejmě zavalená objednávkami na snídaně už od včerejška. Velké skupiny to tak dělají aby ráno jejich klienti nemuseli čekat.

Balení je dnes opět složitější, neboť máme zase všechny věci. I když i těch pár snědených jídel je znát. Samozřejmě že né váhou, ale objemem. Je pravdou, že pytlíky jsou poměrně veliké. Máme již ale poměrně slušnou praxi a tak je zbaleno za chvíli. Musím přiznat, že se mi odtud ani moc nechce. Nenaděláme ale nic, musíme pomalu dolů. Kolem lodžie je již poměrně šrumec. Snad všichni už jsou vzhůru a vypadá to tu, jako by se chystala expedice minimálně na Lhotse. Využívám každé chvilky a ještě než vyrazíme, rozvinuji solár. Trochu těm všem, kteří tu ještě zůstávájí závidím. Na zahradě je postaveno několik stanů. Mají na sobě pěknou vrstvu jinovatky. V noci muselo pěkně mrznout. Loučíme se se všemi přáteli které tu máme a pomalu vyrážíme. Ahoj Chhukhungu, třeba se ještě někdy vrátíme. Ujdeme sotva pár metrů a zastavujeme, bude se fotit. Shazujeme batohy a lezeme dolů k potoku. Minule jsem tady pěkně zapadl. Blbec jsem sem lezl i s kletrem, ztratil jsem rovnováhu a pěkně jsem si ustlal v třicet centimetrů vysokém porostu pichlavých keříků. A taky zde byla mnohem větší námraza. Na všem do dvaceti centimetrů od vody byly rampouchy. Fotíme pár snímků a pokračujeme dál k salaši. Mohli bychom si tu sednout na čaj. Většina lidí kolem jen projde. Rozbaluji opět solár a jdeme si sednout na čaj ke stolu. Je to fantasie posedět si takto na takovém místě. Škoda, že tu v minulých letech bylo zavřeno. Konvice není bezedná, čaj došel a tak asi půjdeme. V tu chvíli přichází mladá dvojice. A hele oni jsou to naši, Čechoslováci. Děvče je Češka a chlapík Slovák. Máme radost, že si můžeme pokecat po našem. Takže se tu ještě asi dvacet minut zdržujeme. Přejeme si navzájem mnoho zdaru a jdeme si každý po svém. Ač jdeme z kopce, cesta je místy dost náročná. Musíme se proplétat mezi různě velkými a kluzkými kameny. Jdeme opatrně, vyvrklý kotník není dobrá varianta.

Potkáváme několik skupinek jdoucích nahoru. Nějak moc lidí sem začíná chodit. Ještě předloni jsme tu skoro nikoho nepotkali. Aby to tu za chvíli nebylo stejně frekventované jako k Everestu. Šerpa v červené bundě skoro běží. Pane jo, to je kondička, říkám si v duchu. Přecházíme asi dva potůčky s čistou vodou. Někde tu budou poblíž pramenit. Škoda, že nepotřebujeme vodu, tahle by musela být dobrá. Potkáváme také několik trekerů pojímajících výlet do hor stejně jako my. Na zádech obrovské, našlapané bágly. A hele i cepín jsem zahlédl. Takže kolegové. Terén přestává být kamenitý a chvíli teď jdeme po vysokohorské louce. Je to přímo balzám na nohy. Zvlněnou louku křižuje několik pěšin, zašlapaných hluboko do měkkého terénu. Tráva je už prvními mrazíky zbarvená do oranžova. Kolem jsou tu a tam rozesety sytě žluté a červené keříky. Především ve svahu po naší pravé ruce. Přímo před námi se pomalu halí do mraků krasavec Taboche peak. A nad tím vším visí fantasticky modré nebe. Připadáme si jako v pohádce. Ale vždyť my přece v pohádce jsme a to po celou dobu, co jsme sem přiletěli. Blížíme se k hustému porostu keřů sahajících nám až po prsa. Je to takové malé bludiště. Celý porost je totiž protkaný spoustou pěšin, které jsou místy plné bahna. Za tímto lybyrintem nás čeká krátký a strmý výstup do svahu nad vesnici. Začínají tu už první políčka Dingboche. Ač se to tak nezdá, vesnice je poměrně dlouhá. Jdeme úzkou pěšinou podél kamenných zídek. Potkáváme skupinku několika jaků. Naštěstí v místě, kde se pěšina trochu rozšiřuje. Zdravíme pěkně jednoho jaka za druhým, včetně jejich vedoucího. Na některých políčkách se čile maká. Vypadá to na sklizeň brambor. Kopáči postupují pěkně v rojnici. Já bych u toho asi se svými zády a chybějícím kyslíkem chcípnul. Uvažuji v duchu. Nakopané brambory se tu neuskladňují ve sklepích, ale zakopané v dírách hluboko v zemi. V takzvané nezámrzné hloubce. A jaké je tu mají dobré, o takových si u nás můžeme nechat jen zdát. Patří tu mezi mé nejoblíbenější jídlo. Kus dál se pro změnu opravuje kamený plot. Taky dobrá robota. No a to už přicházíme na “křižovatku” cest nad naší lodžií. Hurá, jsme doma. Těšíme se jako malé děti. Domácí jsou zrovna venku. Vítají nás jako staré známe, což vlastně po tolika dnech zde strávených jsme. Island peak team se vrátil, volá paní domácí a přináší nám citronový čaj. Takzvaný welcome drink, čili uvítací nápoj. Sedáme si na podlahu terasy, zouváme si boty a srkáme horký čaj. Sluníčko krásně hřeje, prostě nádhera. Pozorujeme paní domácí, takzvanou vysílačku jak se před námi předvádí se svým dlouhým, černým, hustým, no prostě obrovským copem, který ji sahá až na zadek. Vysílačka jí říkáme protože má takový hlas. Je všude slyšet a neustále někoho, nebo něco organizuje. A to měří sotva metr padesát.

Naše pokojíky jsou volné, z čehož máme pochopitelně radost. Takže bydlíme zase každý ve svém. Jen Helenka tady chybí. Minimálně dvě noci tu zůstaneme, takže se pěkně zabydlujeme. Dáváme si pivečko a celý zbytek dne se v podstatě jen poflakujeme v okolí lodžie. Pereme trika a ponožky, dobíjíme solár, jdeme na internet, zkoušíme telefonovat domů. Což se daří tak na nějakých 60 procent. Kvalita signálu je dnes zrovna asi slabá, tak se moc neslyšíme. Ale kontakt s domovem proběhl. Ještě do nedávna byl internet i telefon přímo v jídelně. Nyní toto přesunuli do opraveného baráčku kousek dole pod cestou. Je to fajn nápad, alespoň bude v jídelně víc klidu.

Během odpoledne přichází ještě několik dalších hostů. Lodžie sice ještě není plná, ale když se všichni včetně šerpů sejdou v jídelně, nezbývá už skoro žádné místo. Večer se zatápí v kamnech a je tu příjemně teplo, i když trošku smrádek. Smrdí nejen kamna, ale i my všichni kolem. Z našeho pohledu hlavně šerpové. I když jim zase určitě divně smrdíme my. I tady se ovšem najdou vyjímky, které sem ale ani moc nepasují. Vykoupaní, navonění a čisťouncí cizinci. Vypadají jako by sem ani nepatřili. Vedle u stolu zrovna dva sedí. Holka s klukem, věk tak maximálně třicet a jsou to Italové. Oblečeni jsou jako by právě vylezli z butiku. Naproti nim sedí jejich místní guide, čili průvodce. Mluví s nimi perfektní italštinou. Celý večer se dohadují jak a kam půjdou dál. Už nám s tím docela lezou na nervy, rozkřikují se totiž na celou jídelnu. Pak přichází pan domácí s notebookem a pouští zprávy. Dozvídáme se celkem šokující zprávu. V Káthmandů několik okamžiků po startu spadlo letadlo. Sesypáváme se nad stolem všichni na jednu hromadu a čekáme až se spustí video. To se neustále ale tak kouše a trhá, že sledování po chvíli vzdáváme. No, tak to je pěkný. Není roku, aby tu nespadlo alespoň jedno letadlo. Minulý rok spadlo během našeho pobytu letadlo při vyhlídkovém letu k Everestu. To nejsou moc dobré zprávy. Po večerním pivečku jdeme spát, zítra je taky den.

Nebyl bych to já, abych zase nestrašil veku již před rozedněním. Dnes by mělo být pátého října, což je pátek. Miluji tyhle mrazivá a jasná rána v horách. Navleču se do všeho co mám sebou, vezmu stativ a fotograf a jde se na to. Zkouším opět bezvýsledně pozdně noční fotky Ama Dablamu. Z toho manuálního ostření u Lumixu mi jednou asi šlehne. Budu to asi muset vyřešit tím že si pořídím jiný objektiv. Nad Island peakem, nahoře v údolí se už obloha pomalu barví do světle modra a růžova. S tím už si aparát poradí, ale zas to není tak efektní. Zanedlouho na to už první paprsky dopadají na vrchol Lhotse. Ta si jako vždy drží svůj vrcholový závoj. Pomalu všechny okolní vrcholy jsou už osvětlené, ale u nás v údolí je stále ještě stín. A zima jako sviňa. Jak se čověk moc nehýbe, tak promrzne i přes všechny ty zateplené svršky. Těším se až se začne kouřit z komína v kuchyni. To bude neklamné znamení blížící se snídaně. Všichni ve vesnici zatápí téměř ve stejnou dobu a to je tu pěkný smrádek. Jak na některých vesnicích u nás, když se pálí holinky a podobný sajrajt. Vítr to naštěstí za chvíli rozfouká. Tady se ale povětšinou topí sušeným jačím trusem. Aby oheň rychleji chytl pomáhá se mu petrolejem. Z toho asi bude ten hrozný smrad.

Po snídani vyrážíme nad vesnici k čortenu. Je to tu moje nejmilejší místo. Chtěli bychom se podívat i kus výš pod pětitisícové vrcholy nad námi. Do sedla to sice není žádný velký kopec, ale vzpomínám jak jsem tu poprvé před dvěma léty funěl. Tělo si výšku asi opravdu pamatuje, protože letos tady už chodím jako by nic. Na Taboche peaku a vůbec na všech kopcích v údolí je nějak míň sněhu. Hory jsou takové smutné. Loni to byla krása, když nečekaně napadl sníh a jeho spodní hranice se pak držela někde kolem pěti tisíc metrů. Chvíli odpočíváme, fotíme kolem čortenu a pak se vydáváme doprava, vzhůru k výšinám. Po několika desítkách metrů přicházíme k další kamenné mohyle se spoustou modlitebních praporků třepotajících se na šňůrách do všech světových stran. Vrchol mohyly je poškozený a Pepa se ujímá jeho opravy. Doufám že se s ním nesesype úplně.

Máme odtud celé Dingboche jako na dlani. Nezdá se to, ale jsme už celkem asi vysoko. Ani sebou nemáme výškoměry. Tak poznáme prd jak jsme na tom. Postupujeme dál a sklon svahu je čím dál strmější. Údolí směrem k Everestu se s přibývající výškou pěkně otevírá. Byla by to paráda, kdybychom viděli i na jezero Chola Tsho v údolíčku vedoucímu na Cho La Pass. To bychom ale asi museli vystoupat ještě alespoň nějakých dvě stě výškových metrů. A to asi neklapne. Pěšina sice pokračuje dál vzhůru, my se ale rozhodujeme pro traverz svahem nad Dingboche zpět do údolí směrem k Chhukhungu. Vidíme tam totiž nějaké stavby a jsme zvědavi, co to je. Vede tam i pěšinka, takže někdo tam určitě chodí. Pepa s Evou jdou kousek napřed. Já se zdržuji focením, ve svahu zpátky jsou velké kameny s modlitbami. S Taboche peakem v pozadí to vypadá celkem pěkně. Po chvíli přicházím k několikametrové kamenné zdi. Škrábu se do svahu, abych z nadhledu viděl o co jde. Je to krásný kamenný domek i s terasou vepředu. Kamarádi už tam jsou. Druhou stranou zase slézám zpět na pěšinu a dřevěnou brankou v jak jinak něž kamenné zdi procházím se skloněnou hlavou k nim na terasu před domek. No tak to je fantasické místo. Vyloženě orlí hnízdo. Dingboche a vůbec celé údolí máme hluboko pod sebou. Domek je zdá se opuštěný. Na dveřích je starý, rezavý zámek. Střecha je z břidlice, na komíně rostou trsy trávy. Nemůžeme se tady toho nabažit. Na tak krásné místo se člověk dostane málokdy. Na terase venku před domem je stožár s praporky. Dál pěšina traverzuje svah téměř vodorovně. Jdeme dál k dalšímu malému čortenu. Pepa už tam je a přímo nad ním se tyčí Island Peak. To bude pěkná fotka. U čortenu je pěkná plošinka s ohrádkou z kamení. Vynikající bivak. Chvíli uvažujeme, že bychom si skočili dolů do vesnice pro spací potřeby a přespali tu. Ta představa je velice lákavá, hlavně ráno by tu muselo být fantastické. Byla by to určitě paráda, ale když vidím ten krpál, který bych musel znovu absolvovat, tak se mi už ani nechce. A stejně nemáme karimatky. Mimo Evy, ta má samonafukovačku. My jsme s Pepou ty naše molitaňáky nechali nahoře v Chhukhungu. Takže nic, jdeme dál. Nejdříve ale aranžujeme několik společných fotek pod naší horou, Island peakem. Když už sebou tahám ten stativ, tak ať je alespoň k něčemu dobrý. Cesta dál je čím dát víc hezčí. Svah je stále stmější, místy jsou dokonce nad i pod námi malé úseky kolmých skalek. A taky je tu pramen. Kolem je najednou spousta vegetace. Jinak je okolní krajina svým způsobem dost suchá. Využíváme situace a nabíráme vodu. Tahle se dezinfikovat asi opravdu nemusí. A stejně sebou na to nic nemáme. Před námi se objevuje další stavba. Její opěrná zeď je díky terénu ve kterém stojí vysoká několik metrů. V boční stěně je přilepená visutá kadibudka. Něco jako u nás na starých hradech. Doufáme, že ji nebude zrovna někdo používat. Nikdo tu ale není. Ba ani na dvorek se nedostaneme, branka je zamčená. Škrábeme se svahem na vrchní stranu. Domek je tu přilepený pod skalní převis, na který navazuje nádherná stěcha s velkých břidlicových desek. V zákrytu za ní se několik stovek metrů níž klikatí koryto řeky tekoucí poděl mozaiky políček. Těch bude určitě několik desítek. Je odtud krásně vidět, jak je celá vesnice dlouhá. Dle pohledu nahoru do údolí se zdá, že jsem snad i nepatrně výš než Chhukhung. Ale jak již jsem psal, nemáme výškoměry, tak poznáme prd.

To už se ale začíná drobet kazit počasí a zezdola z údolí se sem ženou cáry mraků.

Hory se nejdříve schovávají jen z části a na krátký čas. Ale po nějakém čase se údolí oblačností zaplní a nevidíme již téměř nic. Takže se otáčíme k návratu. Jdeme kousek zpět stejnou cestou až skoro ke studánce. Hledáme alespoň nějaký náznak pěšiny, která by nás dovedla přímo dolů. Obcházet se nám to celé nechce. Pěšinu nacházíme, ale vede docela nebezpečným terénem. Sklon svahu je značný a místy je tvořen drobnou sutí, která dost klouže. Naštěstí je všude kolem porost nějakých keříků, takže v případě nouze se je čeho chytnout. Naštěstí to nebylo třeba. Postupně se dostáváme k dalším stavbám, které jsou však již asi definitivně opuštěné. Jak to zde ti lidé mohli postavit, v tak těžko přístupném terénu. Je tu spousta, již částečně rozvalených teras. Zkoumáme přístupné ruiny a jedna z nich se zdá ještě celkem obyvatelná. Jedna strana je zasazena pěkně pod skálu, je tu otevřené ohniště. Jen zatopit a uvařit si třeba kávu. A ta by tady chutnala, to zas jo. Dostat se ale odtud je poměrně o hubu. Svah je zde extrémě strmý a břidličná suť nepříjemně ujíždí pod nohama. Úsek není naštěstí moc dlouhý. Kdyby to jednomu ujelo, tak ho asi najdou až dole. Dál je již sestup relativně snadný. Vpravo od nás se pod asi dvacetimetrovou skálou schovává další stavení. Když přicházíme blíž, zjišťujeme že jsou vlastně dvě. Už na první pohled vypadají že budou častěji navštěvované. Větší domek má modročervené rámy oken a za nimi visí záclony. Po schodech vystupujeme na terasu spojující oba domky. Na zídce objevujeme kamený mlýnek na mouku. Jak nádherné a jednoduché zařízení. Tvoří ho jen dva kulaté kameny připomínající bochníky chleba. Kameny jsou položeny rovnou stranou, ve které jsou vysekané paprskovitě zářezy, k sobě. Vrchní má uprostřed díru kudy se sype zrní a to se při otáčení kamene dostává mezi drážkovanou styčnou plochu obou kamenů. A tak vzniká mouka. Zkoumáme tu každý kout. Ve skále jsou tu na několika místech vytesány modlitby. Objevujeme také dva opracované placaté modlitební kameny ukryté pod převisem. Na jednom z nich je znázorněn Budha. Oba domky mají vícero dveří. Každé jsou jiné a každé mají jinou petlici s jiným visacím zámkem. Petlice jsou ručně vyráběné a zámky budou z Číny. Jsou to takové zajímavé detaily. Trávíme tu možná hodinu. Pak pokračujeme v sestupu. Kolem velkého mani kamenu se dostáváme k místní vodárně. Ze země kouká zhruba jen metr vysoká betonová, obdélníková stavba. Střechu tvoří vlnité plechy zatížené kameny. Ty budou asi držet střechu místo hřebů, nebo šroubů. Z vodárny vede několik plastových hadic různých průměrů dolů do vesnice. Tomu se říká voda snadno a rychle. Do vesnice přicházíme u vodovodu kousek nad naší lodžií. Sem chodíme pro vodu a taky s prádlem. Trubky ve svahu budou zřejmě dost často poškozené od pasoucích se jaků, neboť voda občas neteče.

Přicházíme k lodžii a přímo uprostřed travnatého dvora je postavený malý stan. Co to je za pitomce, říkáme si. Dotyčný je dokonce uvnitř, neboť mu kousek koukají ven boty. To jsme na něj zvědavi až vyleze. Tu možnost máme odpoledne v jídelně. Starší, prošedivělý chlapík. Neslyšíme ho promluvit ani slovo a nehne ani brvou. Tvrďák, říkáme si. Velkej tvrďák. Takhle z dálky je dost podobný Sobotovi, tomu herci. A tak mu říkáme Luďa. Tak.

Večer zalézáme do jídelny, kde studuji sešity na objednávky a napadá mne, jestli tady nenajdu nějaký náš zápis z loňska. Mám shodou okolností stejný pokoj. A věřte nebo ne, opravdu zde nacházím dvě stránky s našimi objednávkami. Jednu s datumem 25.9.2011.

Čekal bych, že už tu dávno nebudeme, že se tu vystřídalo mnohem více lidí. Je to zvláštní pocit, vidět tady text psaný mojí Helenkou. Po večeři si dáváme asi dvě pivka.

Máme tu před sebou druhou a poslední noc. Zítra budeme pokračovat v sestupu dál do údolí.

 

 

Dingboche • 4410 m – Orsho • 4190m.

 

 

Ráno, když před rozedněním brousím po dvoře, Luďa ještě spí. Stan má pokrytý silnou vrstvou jinovatky. Je to vlastně spíš taková ledová krusta, než jinovatka. Pozorujeme ho při balení. Má super stan pro jednoho. Sice se do něj jen tak tak vejde, ale o to zde jde především. O velikost a zejména o váhu. Koukám že má také nějaký solární dobíjecí systém. Sice mnohem menší, ale na dobíjení kompaktu to bude bohatě stačit. Zvědavost mi nedá a jdu se k Luďovi podívat. Chvilku to trvá, ale nakonec začíná komunikovat. Předvádí nám solár a je evidentně rád že tu našel kamarády. Pak vytahuje mapu a ptá se na cestu přes Cho la pass. Škoda že jsme se neseznámili už včera. Mohla být stranda. Jenže se nadá nic dělat a my odtud musíme už vypadnout. Buď zdráv Luďo, kamaráde.

Ještě než se vydáme na cestu chtěli bychom si udělat společné foto s domácími. Fotky se celkem povedly, je na nich náš domeček a v pozadí Taboche peak. Dnes nás opět čeká sestup o několik set metrů níž. Půjdeme v podstatě jen do další nejbližší vesnice. Tou bude buď Syomare, nebo Orsho. Obě ještě leží nad čtyřmi kilometry. Domácí nám mávají z terasy dokud se jim neztratíme z dohledu. Na konci vsi se stavujeme v konzumu pro pivo. Pod vesnicí chvíli sedneme a budeme se při jeho popíjení naposledy kochat pohledem do našeho údolí. Zkouším natočit několik záběrů z našeho pochodu s kamerou na stativu, který mi slouží jako prodloužená ruka. Je to celkem efektní, dá se říci.

Pak v tahu sestupujeme až dolů k řece. Jde to jako po másle. V krátkém kopci, který poté musíme vystoupat od řeky k domečku, kde vždy odpočíváme, potkáváme karavanu nádherných jaků. Jsou neobvykle velcí a hustá, čistá srst jim sahá pomalu až na zem. Rozvážným krokem sestupují nepříjemným terénem po velkých balvanech. Musím jim ustoupit z cesty a počkat až přejdou. Alespoň si můžu vydechnout a taky je nafilmovat. Bude to fajn záběr. Pepa s Evou šli kousek napřed, takže už jsou na “odpočívadle”. Za chvíli jsem u nich také. Otevíráme druhé pivko z Dingboche a pozorujeme Ama Dablam jak ho pomalu halí mraky. Ale hele, kdo tu je. Náš starý známý na nás vykukuje spoza rohu. Není to nikdo jiný než mladý jak s bílou lysinkou na čele. Jdu se na něj podívat z blízka a trochu ho škádlím. Chvíli kouká, pak odfrkne a poskočí jakoby před útokem. No nic kamaráde, nechám tě raději na pokoji. Věnujeme se prckovi, který se na nás přišel podíval z louky nad domkem. Žádné hračky už nemáme, tak se musí spokojit se sušenkami,

které Pepa kupuje přímo zde, v domku jeho maminky, která zrovna přišla. Máme už jen naše plyšové talismany a ty nikomu nedáme. Pak ještě chvíli kecáme s kolem procházejícím Rusem. Je tu sám a už také míří zpět dolů. Pozítří už musí být v Lukle. To my máme času ještě habaděj. Eva si zkouší Pepův kletr, což samozřejmě musíme zvěčnit jak fotograficky, tak filmově. No tak myslím, že jsme tu ztrávili dost času a můžeme asi pokračovat v cestě. Za chvíli už budeme bydlet. Jdeme písčitou pěšinou trarverzující svahem nad několika políčky. Poté se napojujeme na cestu vedoucí z Periche a dále od Everestu. I když cesta nebude asi to pravé slovo. Dalo by se to spíš nazvat spleť pěšin, kterých je tu několik. Každý si může vybrat tu svou. Terén se stává na chvíli kamenitým a dokonce překračujeme několik potoků. Vyskytují se zde už dokonce tu a tam první zakrslé stromy. Působí na mě takovým zvláštním uklidňujícím dojmem. A je u nich tak nějak útulno. Jsou to první stromy, které skoro po deseti dnech vidíme. Není jich zatím moc, ale jsou tu. Kameny mizí a terén se opět mění. Jdeme teď pro změnu po zvlněné louce trochu podobné té nad Dingboche. Tráva už je spálená prvními mrazy do oranžova. I pěšiny jsou tu stejně zašlapané hluboko do terénu. Za chvíli už stojíme u lodžie postavené přímo uprostřed údolí. Pokládáme kletry na obvodovou zídku a využíváme i stínu, který vrhá budova. Dá se říct, že máme poslední možnost kochat se pohledem na stěnu Nuptse a Lhotse v jejich celé kráse a tak z blízka. Budeme mít možnost je vidět po cestě ještě mnohokrát, ale už né takto. Nebyly by to Himaláje, abychom nemuseli alespoň jednou během každé etapy při cestě dolů jít také kousek nahoru. A to nás čeká právě teď. Musíme vystoupat několi desítek výškových metrů, abychom se dostali k vesnici. Procházíme kolem malého čortenu a před námi se již objevuje první lodžie. Stojí na terase nad cestou. Chvíli tu zastavujeme. Koukáme kolem a pak nás napadá, co kdybychom tu zůstali na noc ? Všichni jsme okamžitě pro a tak se jdeme zeptat. Doma jsou jen děti a tak tomu je po celou dobu našeho pobytu. Dvě děvčata, odhadem tam patnáct a deset let. A malý chlapík, něco kolem šesti let. Nepodařilo se nám zjistit kde mají rodiče. Jsou s nimy ale asi v telefonickém spojení, neboť nejstarší děvče co chvíli telefonuje. Postarali se o nás ovšem velmi dobře. Dostáváme celkem fajn pokojíky, jen na chodbě je trošku víc krámů než obvykle. A na mém pokoji něco smrdí. Jako by tu něco kvasilo. Ano, je to modrý sud v rohu za dveřmi. Pepa mi ho pomáhá vykulit na chodbu. V jeho přítomnosti bych se taky ráno nemusel probudit. Voda tu teče přímo venku na dvoře. To je fajn, nemusíme jí nikde schánět. Hned po obědě servírovaném tamtéž toho využíváme a opět trochu pereme. Hlavně ponožky. Pepa opravuje kamenné schody z terasy na cestu. Dvě mladší děcka neustále blbnou kolem ložie. Nejvíce je asi baví se prát. Dívčina celkem dobře napodobuje některé chvaty ze scén akčních filmů. I když je pravda, že někdy o napodobování snad ani nemůže být řeč. Nejvíc se jim asi líbí, když bafne chlapíka do náručí, nadhodí si ho jak jen může, nastaví koleno a prcka o něj zlomí. Fakt dost dobrý. Zajímalo by mně, kde se tohle naučili. Pak se do jejich hry zapojujeme i my s Pepou. A to je zásadní chyba, jak budeme moci v zápětí zjistit. To, že se jednomu při hrách na honěnou a zápasení v této výšce málem bouchnou plíce nic není oproti tomu, co se stalo po nějaké době. Pepovi při blbnutí s malým Pepou, tak jsme si pojmenovali prcka, prdlo v zádech a bylo po prdeli. Mysleli jsme si že to za chvíli přejde jako vždy, ale nebylo tomu tak. Pepa nemůže skoro ani chodit.

Vypadá to na plotýnky. Tak to je docela průser. Do Lukly je ještě dlouhá cesta. Chvíli s Evou dokonce uvažujeme i o vrtulníku. Zatím se nám daří do Pepy dostat alespoň prášek proto bolesti. Doufáme, že to bude ráno dobré. Máme všichni tak trochu po náladě. Budeme muset Pepovi odlehčit z batohu, né-li si dokonce s Evou jeho věci rozdělit úplně.

 

 

Opouštíme 4000 metrů

 

 

Tak jak jsme doufali, že záda Pepovi do rána trochu povolí, tak není tomu tak. Sakra práce zatracená. Sám to moc dobře znám a vím jak musí ten kluk trpět. Nenaděláme ale nic, musíme se odtud dostat sami. Naštěstí máme spoustu času a tak nemusíme spěchat. V klidu balíme a vydatně Pepovi odlehčujeme z kletru. To je asi to hlavní čím mu zatím můžeme pomoci. Když to nepůjde, budeme to řešit operativně dle situace. Pepa je ale tvrdej a nakonec to dá. Beru k sobě těžší věci, hlavně krámy na lezení. Mačky, cepíny, svazek karabin, jumary, čelovky. Eva ponese našlapaný druhý, malý batoh.

Uvidíme, teď by to mohlo jít. Pepovi zbylo v kletru možná něco kolem deseti kil. Což je sice na nemocná záda pořád dost, ale já jsem s těmi svými zády proti našlapanému báglu taky už na limitu. Jak říkám, uvidíme.

Lehce snídáme a pak pomalu vyrážíme. Loučíme se dětma a hlavně s malým “Pepou”. Čeká nás celkem strmý sestup vesnicí. Ty blbé schody budou asi nejhorší. Ani se nestavujeme u našich tří děcek, není na to moc nálada. Ani dnes nefotím, ba ani žádné video nenatáčím. To jsou v mapě dvě vesnice, Orsho a Syomare, je dnes už ve skutečnosti asi jen jedna, takříkajíc srostlá. Kousek pod vesnicí opouštíme hranici 4000 metrů nad mořem. I přes značně zpomalený sestup jsem za chvíli v Pangboche. Zastavujeme se tu o obchůdku. Doplníme tekutiny a kuřivo. Možná by Pepovi pomohlo, kdyby jsme koupili trekové hůlky. Přeci jen by mu trochu odlehčily. Jenže Pepa je nechce. Tak jdeme dál. Cesta má v tomto úseku až k bráně nad kopcem dolů k řece celkem příjemný charakter. Opět přecházíme několik bystřin s pramenitou vodou. Hned pod bránou zase odpočíváme. Je zrovna čas nějvětších davů. Začalo chodit nějak moc lidí. Relativně ovšem, loni to bylo mnohem horší. Největší provoz je v kopci dolů. Za necelou půlhodinku jsme u mostu přes řeku. Odtud až do Deboche je cesta také celkem příjemná. Hlavně v tom, že jde po měkkém. A také tu vcházíme do lesa. Je to balzám na duši. A jaké je v něm krásné, světlo. Listí se už trochu barví do podzimního. Nádherně to tu také voní. Pokud člověk zrovna nešlápne do jačího hovna. Tento kousek cesty se mi hrozně líbí. Kousek dál je malý kousek pralesa s bažinou a spoustou malých jezírek. Zní to sice trochu nadneseně, ale nechci je nazývat loužemi. Všechno je tu porostlé mechy a lišejníky. Prostě prales, no. Pokračujeme podél dlouhé mani a ženského kláštera až k “naší” lodžii na mítině. Šel jsem trochu napřed a počkám tady na kamarády. Objednám zatím termosku čaje s mlékem a sušenky kokosové. Je tu nějak mrtvo, cestou nahoru tady měli šrumec.

Naproti na stavbě se ale pracuje. Zrovna usazují rámy oken a dveří. Je odtut slyšet zvuk vrtačky a vrtaného kovu. Že by rámy byly kovové ? No možné to je. Pokrok nezastavíš. Zajímalo by mě, komu to patří. Zrovna se tam jde podívat naše paní domácí, možná je to jejich. Každopádně ještě minulý rok tu byla jen louka. Dnes tu stojí barák a není vůbec malý. Je to budova velká jako prase.

Zrovna přinášejí čaj se sušenkami, když se z lesa vynořují Eva s Pepou. Trochu tu posedíme, popijeme a odpočineme. Josef si srovnává záda na kamenné zdi terasy. Eva se sluní v sedě opřená o jídelnu a já se naopak před sluncem schovávám pod slunečníkem. Každý máme to své. Čekám jestli neuvidím děcko, kterému jsme tu loni nechávali plyšáka, ale bohužel mám smůlu. Jdu se tedy alespoň podívat dovnitř. Připadá mi to jako bych tu byl naposled včera. A hele domácí jsou v kochuni i s malou a zrovna asi obědvají. Nebudu je rušit. Čaj máme vypitý, tak asi vyrazíme. Máme před sebou nepříjemný stoupák do Tengboche. Nejprve však musíme projít zbytkem vesnice, která ovšem jako vesnice nevypadá. Deboche je jen několik baráků roztroušených po lese podél cesty. K dalším docházíme asi po sto metrech cestou pralesem. Míjíme pramen, ale vodu nebereme. Už takhle máme zátěže až nad hlavu. Modlitební mlýnek poháněný vodou z potoka už taky nefunguje. Na velké mítině jsou zde asi tři domy. Je tu nějaké malé zdravotnické zařízení. Hned za posledním domem začíná cesta stoupat. Zpočátku jen zpozvolna. Posléze však značně krpálovatět. Naštěstí je sucho, i po slabém dešti se tudy téměř nedá jít. Jdu napřed svým tempem. S tím těžkým hovadem na zádech to ani moc jinak nejde. Pod největším kopcem je malé odpočívadlo, čehož samozřejmě využívám. Nakonec se kopec taky nezdá tak veliký jako naposled. Pravda musím jít hodně pomalu. Dělám kroky sotva na délku stopy. Stejně ale jako vždy jindy tady v těchto horách. Cesta se prudce stáčí doleva a zároveň se pokládá do relativní roviny. Aha, už budu nahoře. Rododendronový lesík řídne a bude pomalu končit. Mírným stoupáním přicházím do Tengboche. Hned na kraji čekám na kamarády. Navrhuji jít se ubytovat do lodžie u pekárny. Spali jsem tu minule s Helenkou. A je to fajn místo. Všichni jsme pro a tak není co řešit. Dokonce dostávám i stejný pokoj. Teď si jen nejsem jistý, jestli jsem si o něj neříkal. Na tom ale nesejde. Všichni jsme rádi, že jsme na místě, hlavně asi Pepa. Máme tu spoustu času a počasí je stále krásné. Sluníme se venku na terase a popíjíme čaj, kávu a pivo. Celkem fajn idylka. Jen kdyby sem furt někdo nechodil a nekvákal nám tady. Většina cizinců tady je až moc hlučná. Nevím, že se nedokáží bavit nějak normálně. Využíváme služeb pekárny a cpeme si bříška výbornými buchtami. Uvnitř na dveřích pekárny je přišpendlený plakát od Radka Jaroše, momentálně našeho asi nejlepšího himalájského lezce.

Mimo krátkých procházek po okolí tu nic zvláštního po zbytek dne neděláme. Co taky. Tady stačí jenom být a prožívat tu jedinečnou atmosféru, která zde je. Mám to tady osobně moc rád. Měli jsme sice původně v plánu vyšlápnout si kousek nad vesnici a podívat se na ni se shora. Toto ale díky Pepovým zádům bohužel neklepne. A samotnému se mi nikam moc nechce. V kopci směrem mezi Ama Dablamem a Thamserku je zřetelně vidět několi čortenů a linky modlitebních praporků i několik set výškových metrů nad námi. Snad se tam mrkneme někdy příště. Pravdou je, že jsem se tím směrem vydal na průzkum už před loni. Moc vysoko jsem ale nedošel.

Na celkem pěkné fotky to ale stačilo. Kdyby mi tenkrát neotekla tvář, možná bych vylezl mnohem výš. To jsem tu měl taky zážitek. Ráno jsem se probudil s napuchlou tváří, že jsem přes ni sotva viděl. A co tady s takovou věcí člověk může dělat. Nic. Tak jsem se jen modlil, aby se to nezhoršovalo a ono to zabralo a po obědě nebyla po otoku ani známka. Taky jsme tu původně měli v plánu zůstat minimálně dvě noci, plán jsme ale operativně zlepšili a budeme se snažit dostat co nejrychleji dolů. Alespoň do Namche, tam je nemocnice a trochu blíž k pomoci.

Při večeři přichází do jídelny skupina veselých a celkem sympatických Francouzů. Sice nás neustále pozorují, ale to nic. Asi se jim líbíme. Když mi přinášejí mé MoMo, tak na mě volá jeden z nich, že prý mám venku telefon. Jo jo, já ti dám ty lumpe. Abys mi to mohl sežrat, viď ? Ale humor dobrej. Zasmáli jsem se pěkně. Vypadá to že neumějí snad ani slovo anglicky. A tím mi jsou ještě sympatičtější. V večeru se s nimi potkávám nahoře u čortenu před klášterem. Dáváme se do řeči a skoro půl hodiny povídáme. Anglicky umí trochu jen jejich mladá průvodkyně a tak překládá. Celkem zážitek. Když se dozvídají, že jsme lezli na Island peak, tak všichni otvírají pusy a někteří se dokonce ptají, jestli si mě mohou vyfotit. No co by né, žejo. Proč si neužít trošku té slávy, že. Ha ha ha. Budou doma ukazovat fotky, že potkali opravdického horolezce. No. Loučíme se typicky po francouzsku. Takové ty jejich jakoby polibky na obě tváře. Hezkyy. No, tak takový mám taky zážitek z Tengboche.

Rychle se stmívá a s tím také celkem ochlazuje. Pepa toho má za celý den už dost a zalézá. Dáme s Evou ještě večerní kouř a zalezem asi taky. Těším se, až se vyspím. Jenže to se mi moc nedaří. Sotva usnu, tak mě budí rabošení ve zdech. Co to pro boha je ? Myši, sakra. Kamenné zdi jsou obložené překližkou a tím vznikla mezera. No a v té mezeře ty svině řádí. Když slyším i klapání po podlaze, tak rychle vyskakuji a zapínám čelovku. Ty Voleé ! Koukám jak mi v díře u podlahy pod oknem mizí ve zdi ponožka. Ty hajzle jeden, dáš to sem. Na poslední chvíli ji zachraňuji. Alespoň si to myslím. Až později dole v Káthmadů zjišťuji, že mi přeci jen už jednu stihla ukradnout. No, to bude noc. Chystám takovou polopast, spíš odpuzovadlo. Odmotávám kus drahoceného hajzlpapíru a vymačkávám na ně skoro půlku masti na záda. Toto strkám do díry. Mělo by jí to pěkně smrdět a snad dá pokoj. Nebudete tomu věřit, ale zabralo to. Tak, dobrou noc.

 

 

Tengboche – Namche Bazar

 

 

Ráno vyrážíme, když na Tengboche ještě ani nesvítí slunce. Jeho parsky sem dopadají celkem pozdě. Brání jim v tom masiv Ama Dablamu. Posnídali jsme jen lehce a zbytek čaje z termosky jsme si rozlili do lahví na cestu. Kamarád v kuchyni nám spočítal účet a my mohli pomalu jít. U čortenu nechávám kamarády sestupovat napřed a já se tu budu ještě chvíli kochat. Je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na hory, co znám. Dávám se do řeči s chlapíkem, který postává také s aparátem, kousek vedle. Dorozumíváme se krkolomnou angličtinou a po chvíli zjišťujeme, že on je Slovák a já Čech.

To je setkáníčko. Je tu se sestrou a jsou z Liptovského Mikuláše. Ještě ke všemu. Mohli by jsme tu klidně kecat celý den, ale já budu muset taky vyrazit. Tak ahoj, Tengboche. Máme před sebou nějakých šest set metrů klesání. Zpočátku mám dost nejisté nohy. Chvilku to trvá, než se rozejdou a zpevní. Je fajn, že zatím jdeme v chládku, ale slunce nás rychle dohání. Vypadá to, že bude zase jasno. Pepa s Evou mají během té chvilky slušný náskok. Doháním je až na velkém odpočívadle zhruba po nějakých dvaceti minutách. Přibližně ve stejnou chvíli nás dostihuje i slunce. Tak a zase do nás bude celý den pařit. Doplňujeme tekutiny a pokračujeme v sestupu. Je sice pravda, že cesta dolů je mnohem rychlejší, ale zase víc trpí klouby. A zejména při takové zátěži na zádech. S několika menšími přestávkami jsme za chvíli dole. Míjíme kontrolu, ale na zpáteční cestě už permity nekontrolují. Zastavujeme se v čajovně. Kamarádi kupují nějaké suvenýry. Sedáme si do stínu pod velký strom a trochu odpočíváme. Máme před sebou první lanový most a poměrně dlouhé stoupání do osady Sanasá. Abych pravdu řekl, moc se na to netěším. Bude to docela záhul. Za mostem je kousek rovinka podle řeky a pak to začíná. Ukrajujeme metr po metru nespočtem serpentin. Každý si volíme své tempo a prostě jdeme. Když se člověk rozejde, tak to jde celkem fajn. Na každý krátký krůček jeden hluboký nádech. Vydávám zvuky jako malá parní lokomotiva, ale funguje to. Snažím se moc nezastavovat a dojít co nejdál v kuse. Pot mi stéká do očí a záda budu mít taky durch. Konečně nad sebou v lese vidím více světla a to je známka, že se blížím k odpočívadlu. No, konečně. Je tu ale celkem plno. Odkládám kletr na terasu a málem se vznesu. Sakra, to je závaží. Je to jeden z nejtěžších batohů, co jsem kdy s sebou po horách tahal. Setrváváme zde celkem dlouho. Najednou za sebou slyším “ahóój”. Cože ? Otáčím se, čekám nějakého krajana a on to je Řek, který poznal že jsme Češi podle triček. A pár českých slov umí díky své české přítelkyni. No, tak to je pěkné. Říká že je přímo z Athén. Trochu povídáme a pak si každý jdem po svém. Pepa si zkouší rovnat záda, ale moc to nejde. Nemůže najít žádné vhodné místo, kam by se mohl natáhnout. Je tu spíš, díky tomu středem pozornosti. Do prdele, ten musí trpět.

Dál jdeme kousek zase po rovině a po písčitém podloží. To je panečku balzám na nohy. Procházíme první vesnicí a začínáme zase stoupat. Při čekání na kamarády ve stínu na konci vesnice potkávám samotnou Češku. Odvážná holka, takto si vyrazit sama. Chodí dnes nějak moc lidí, alespoň mi to tak přijde. Chvíli jsem si myslel, že už to máme skoro za sebou. Obcházíme velký kámen a za zátočinou na nás čeká další krpál. Borovým lesíkem, do kterého na nás bude skoro neustále pařit slunko. Tudy tedy vystupujeme do další malé vesničky, za kterou již to hlavní stoupání skoro končí. Končí i borový lesík a my traverzujeme strmý svah směrem přímo jižním. Dokonce musíme zase i trochu z kopce. Po kamenných schodech vedoucích pod převislou skálou. A pak zase stoupáme do malé vesničky pod křižovatkou s cestou na Gokyo. Kousek nad vesničkou přecházíme přes malý mostek přes potok. Ten už je ale zase vyschlý. Také jsme z něj už minimálně jednou brali vodu. Březovo-rododendronovým pralesem se dostáváme až k Ama Dablam view lodžii. No konečně. Začínám toho mít už plné zuby. Nejdeme si sednout na naší terasu jako vždy, ale hned do první vpravo. Změna je život a taky je tu stín. Vedle u stolu sedí Řek s kámošem. Myslím, že jsme je viděli i v Tengboche u nás na terase v pekárně.

Myslel jsem si nejprve, že jsou to homoklády, ale asi ne. Zdravíme se a vyměňujeme si pár slov. Po chvíli klidu si za nás k velkému stolu sedá celkem početná skupina anglicky hovořících lidí. No hovořících, spíš pokřikujících. Asi zase Amíci, nebo co. Chudák průvodce kolem nic skáče jako gumídek. Tihle blbci, co si nedokážou ani sami objednat něco k jídlu a pití, mi tu lezou krkem. Také kolem procházejí bratři Jihoafričané. Velmi radostně se zdravíme. Po zhruba půlhodince jdeme dál. Jeden jak dlouho sedí, tak zleniví. Cesta vede kousek po úplné rovině, což je celkem příjemné. Míjíme ještě jeden domek a pak to zase začíná. Nahoru, dolů, nahoru, dolů a tak pořád dokola. Je celkem fajn, že zde opravují a srovnávají tu cestu. Našim zničeným nohám se po ní jde hned lépe. Taky zase samozřejmě přispíváme dědečkovi do pokladničky. Celkem by mě zajímalo, kolik tady za den vybere. Protože jsem viděl hodně lidí, kteří ho minuli bez povšimnutí.

Míjíme Hillaryho čorten a to je neklamné znamení, že za chvíli budeme v Namche. U velkého modlitebního kamene v Chhorkungu (Čorkungu), což je vlastně už v Namche, počkám na kamarády. Setkávám se tu zase s přáteli z Jižní Afriky. Jsou to fakt sympaťáci. Je na nich vidět, že mají vždy ze setkání také radost. I dorozumívání s nimi je celkem snadné. Jejich angličtina je totiž skoro bez přízvuku. Tady se asi vidíme naposledy, neboť říkají, že musí být za tři dny v Lukle. Takže musejí v sestupu pokračovat rychleji než my. Tak zdar hoši, opatrujte se a pozdravujete tam u vás. A to už jsou tu Pepa s Evou. Chvíli tu ještě společně setrváváme a pak to jdeme dorazit, tu dnešní etapu. Už je to jen kousíček. Celé Namche odtud máme jako na dlani. Tahle vesnice mě nikdy nepřestane fascinovat. Dokonalé místo si pro ni našli. Sestupujeme ještě zhruba necelých sto výškových metrů k naší lodžii u “bábiny”, jinak též nazývané Namche Bazar Guest House. Doufáme, že bude volno, ale toho se myslím nemusíme bát. Radostně se vítáme se všemi domácími v lodžii a prosíme o dva pokoje, pokud možno tady v patře na úrovni terasy a jídelny. Super !!!! Lodžie je skoro prázdná a pokojíky na patře samozřejmě také. Máme dva krásné, hned vedle jídelny. Super, nemusíme obcházet cestou do jídelny půlku baráku, jako při cestě nahoru. Pokud to bude možné, chtěli bychom tu strávit alespoň tři noci. Mít tu k dispozici celé dva dny. Myslím, že to nebude problém.

 

 

Namche Bazar • 3440 m.

 

 

Jak jsem již říkal, Namche je kouzelné místo a tak se ho musíme takříkajíc trochu nabažit. Máme tu v plánu různé věci a taky prostě jen tak odpočívat a kochat se tou krásou kolem. Z oken máme krásný výhled na celou vesnici i se zasněženým šestitisícovým masivem Kongde. Jedno odpoledne se tu z ničehož nic zatáhlo a myslím, že i drobet pršelo. To zanamená, že ve vyšších výškách padal sníh. Sněhová pokrývka prý chvíli vydržela i ve výšce už kolem 4000 metrů. To jsem tu také ještě nezažil.

I když vlastně loni v Dingboche, to je ale skoro čtyři a půl tisíce metrů vysoko. Okolní hory vypadají na chvíli i s nepatrnou sněhovou pokrývkou, sahajicí k horní hranici lesa úplně jinak.

Jednou z věcí, které jsem si tu dal za úkol, je pokus o vrácení plné, nepoužité plynové bomby. Co s ní, stála šest stovek (samožřejmě počítáno v rupiích). Domů ji vézt nemůžu, neboť do letadla se s ní nesmí. I když jsou známé případy, kdy se o to někteří jedinci pokoušeli, viď Pepo. Pravdou je, že je to super suvenýr, tedy alespoň z našeho úhlu pohledu. Je pochopitelné, že ji zkusím vrátit ve stejném obchodě, ve kterém jsem ji kupoval. Chvíli to trvá, než se mi to slečně podaří vysvětlit a ta stejně volá majitele. A toho už známe, on nás ale asi moc ne. Musím mu to vysvětlovat znovu. Bomba je opravdu nepoužitá, jinak bych to samozřejmě řekl. Chvíli ji bedlivě zkoumá a pak říká, že za tři sta ji vezme zpět. No je to sice za polovic, ale lepší než drátem do oka. Tak to by bylo a zase je v batohu o trochu víc místa. Ještě se musíme zbavit několika zbylých dehydratovaných jídel. Mě zbyly myslím dvě. Chvíli uvažujeme co s nimi a pak nás napadá, že nejlepší asi bude nechat je šéfikovi v naší lodžii. Ten si s nimi už myslím poradí. A tak se i stalo.

Jednou z nejdůležitějších věcí, která nás tu čeká, nebo kterou musíme podniknout, je návštěva lékaře. Nemocnice je až někde, relativně daleko v Khunde, nebo Khumjungu. To by byl pro nás v naší situaci celodenní výlet. Ale i přímo tady v Namche jsme našli pomoc. Zhruba v půlce schodů mezi centrem a naší lodžií je Healing center, což je vlastně takové centrum pomoci. Na ceduli venku píší, že zde aplikují Tibetskou medicínu, akupunkturu, akupresuru a další věci. No, já být Pepou, tak bych do toho šel. Zvenku na domku mají stejné, červeno-zeleno-žluto-modré pruhy látky, jako na klášterech. Bude to mít stejný význam jako modlitební praporky, ale asi větší účinost. Vcházíme tedy nízkými dveřmi do malé předsíně s hliněnou podlahou a igelitem prosklenou střechou. Na stěnách visi několik plakátů s anatomií, akupunkturními body a dráhami lidského těla. Vlevo je v temné místnosti, osvětlené jen několika svíčkami, velký modlitební mlýn. Stejný jako v klášterech. Proto asi ty látkové pruhy venku. Ordinace pana doktora je prosklenou stěnou složenou z několika tabulí skla a zevniř se záclonou. Takže moc nevidíme co se tam děje. Zrovna tam asi někoho má. Chvíli čekáme až si pro nás přijde. Netrvá to ani několik minut. Pak si bere Pepu k sobě do ordinace. Nemám přehled o čase, ale něco přes půl hodiny tam tráví. Jdu se chvíli projít ven a v duchu se modlím aby Pepovi pomohl. Když se vracím je už pomalu hotovo. Také nakukuji dovnitř a doktor mi vysvětluje co s Pepou prováděl, jaké mu dal léky a jak je má užívat. Má tu ve velkém regále se spoustou malých krabiček a přihrádek neuvěřitelné množství homeopatik. A ty právě Pepovi předepsal. S žádnou chemií se tu nesetkáte. Jen čistá příroda. Nevím to už přesně, ale myslím že Pepa platil asi 1000 rupií (cca 250 korun), což je poměrně směšná cena na naše poměry. Zvláště když přihlédneme k tomu, že proběhla i akupunktura. No, ale hlavně aby to pomohlo. Minimálně trochu by to mělo zabrat a Pepovi by se mělo ulevit. Pane jo, co my tady ještě nezažijeme ! Vypadá to, že se nám všem tak trochu ulevilo. Odtud je to do Lukly už “jen” dva dny pochodu.

S lepší náladou se vydáváme nakoupit, na internet a zavolat si domů. V mém případě ještě do Řecka. Moje Helenka je zrovna totiž na Krétě. Holka jedna.

Máme tu jeden oblíbený krám, hned vedle schodů u hlavní křižovatky, přímo uprostřed Namche. Má tu nejpříjemnější ceny široko daleko. Šéfuje mu takový malý dědeček, ale překupník na první pohled. Skoro pokaždé, když přijdeme nakupovat, tak počítá peníze. A jsou to pěkné štůčky rupií. Většinou nakupujeme jen pití a sušenky. K pití jsou to džusy, ty pak povětšinou mango a ananas, dále pak pivo a to pokud mají Everest, tak ten. Jenže pivo Everest se pomalu vytrácí z trhu. Pivovar prý vláda zavřela a je po ptákách. Nevím, nerozumím tomu. Bavili jsme se o tom s několika lidmi a všichni nám říkali totéž. I džusy tu mají neuvěřitelně dobré. I když na tom vlastně není nic divného. Jsou prostě jen opravdu z ovoce. Žádné náhražky. Třetinka piva tu stojí mezi 150 až 200 rupiemi, v lodžiích pak i 300 a více. Takže samozřejmě volíme tu levnější variantu. Když ale uvážíme, že sem asi veškeré zboží tahají nosiči na zádech, tak je to cena přijatelná. Některé zásoby sem možná dopravuje velký ruský vrtulník MI-8, který občas přistává nahoře na letišti v Syangboche. Jenže i odtud to sem donést není hračka, když uvážíme, že letiště je skoro o čtyři sta metrů výš. Jo, a taky si s Evou občas koupíme malou placatku místního rumu, zvaného Khukri. Je to vynikající pitíčko. Ňam, ňam. V lahvi ho nejsou snad ani tři deci. Vždycky takhle si dáme po kalíšku a je nám fajn.

A málem bych zapoměl, že se musíme zastavit na úřadě zvaném SPCC. Sagarmatha Pollution Control Committee. Což ve volném překladu znamená něco jako Kontrolní výbor znečištění oblasti Sagarmathy. Takže po našem KVZOS. Sem musí všechny expedice včetně nás, protože my jsme taky expedice. Malá, ale jsme. Máme povolení, platili jsme zálohu na odpadky a o tu tady jde především. Musíme tento úřad ale nejdříve najít. V mapě není, tak zkusíme sondovat v terénu. Jdeme tam, kde to neznáme, protože tam kde to už známe, tam jsme ho neviděli, to dá rozum. Lezeme do kopce, sotva popadáme dech, ale po úřadě ani stopy, jen nějakou banku jsem našli. Vypadáme, že něco hledáme. Protože hned první člověk kterého, potkáváme se ptá, jestli něco nepotřebujeme. Jo, hledáme tento úřad, jenže jsme zapoměli jak se jmenuje. Domorodec je naštěstí chápavý a že nám ho ukáže. Pouští se poměrně rychle z kopce křivolakými uličkami a po strmých schodech až na vrchní cestu vedoucí pryč z Namche. Úřad stojí přímo u ní. Jé, díky kamaráde. Jenže já se musím zase vrátit stejnou cestou nahoru, protože jsem utekli kamarádům. Chvíli myslím, že mi prdnou plíce. Kdepak tady nějaké pobíhání. Sakra a to jsme jen necelých 3500 metrů vysoko. Na úřadě mají ale dnes už zavřeno, tak to musíme nechat na zítřek. Myslím, že mají od desíti. Dobrá, hlavně že jsme ho našli. Máme tam totiž 350 doláčů !! Pomalu jdem k domovu. Koukáme do obchůdků a vyhýbáme se spoustě lidí. Dnes je tu opravdu nějak plno. Občas zaslechneme češtinu a taky francouzštinu. A heleéé, kamarádi z Tengboche. Jejda to je radostné setkání. Snad dvacet minut kecáme a průvodkyně zase překládá. Chtějí po mě e-mailovou adresu. Loučíme se opět po jejich a ani nevadí, že mám zase opar přes celou hubu.

Na SPCC musíme tedy až nazítří. Pepa by se měl šetřit a tak jdeme sami s Evou. Cestu už známe a za chvíli stojíme před budovou. Kancelář sídlí nahoře v patře. Musíme se tu vyzout a nahoru jít buť jen v ponožkách, nebo si vzít gumové pantofle. Bůh ví, kdo všechno je tu měl už před námi na nohou, ale bereme si pantofle. Po dřevěných schodech stoupáme nahoru a kancelář kterou hledáme je hned vlevo.

V poměrně prostorné místnosti sedí dva úředníci. Vedoucí bude asi ten ve vzdálenějším rohu u počítače. Zrovna někomu vyřizuje permit. Vidíte, nechá se zajistit i tady, bude ale asi o dost dražší. Druhý úředník neustále přepočítává tlustý svazek bankovek. Jak na to tu koukáme, tak to bude asi na dlouho. Krátce po nás přicházejí tři manící, zřejmě Španělé, nebo Portugalci. Asi si jdou pro povolení na Island peak. Alespoň tak jsem to pochopil z jejich vyprávění. Mluví totiž anglicky ještě hůř než já. Působí tak trochu bezradně. Vyptávají se, jak to vypadá nahoře. Bohužel je s nimi ale tak těžká domluva, že stejně nechápou vůbec nic z toho co jim říkám. Asi po půl hodině na nás ukazuje druhý úředník, který konečně dopočítal prachy, s tím že můžeme jít k němu. No hurá. Předkládáme naše permity a igelitový pytel s odpadky. Permity dlouho bedlivě studuje, vyndavá několik formulářů a vyplňuje a vyplňuje. To je pane ouřad. Čekali jsme, že tu dostaneme hned prachy, ale není tomu tak. Máme jen kus papíru, něco jako šek, pro banku v Káthmandů. Tam až nám peníze vyplatí. Uděláme to asi tak, že papíry dáme Rabimu a ten se o to postará. Vůbec totiž netuším, kam a nebo do jaké banky bychom s tím měli jít. No, to by bylo toto. O odpadky vůbec nejeví zájem, máme je hodit do kontajneru na chodbě. Hm, tak to teda funguje dobře. Celé to jen taková šaškárna na tahání peněz z lidí. Zavedl bych poplatek pro všechny, kteří jdou do hor, neboť horolezci tvoří jen nepatrný zlomek. Trekerů je mnohem víc, zanechávají tu tuny odpadků a neplatí ani rupii. Vratná záloha by je donutila alespoň část svého bordelu přinést z hor zpět dolů. No nic, my to máme vyřízené. Doufáme, že peníze v Káthmandů dostaneme. Stavujeme se ještě v konzumu a vracíme se zpět do lodžie.

Máme tu nové nájemníky. Tři mladé Portugalky v elasťákách a Sandokana. Tak říkáme maníkovi z Kanady, který tak prostě vypadá. Nejdříve jsem si myslel, že je opravdu odněkud z Malajsie. Sandokan se pořád culí jako magor a je tu jen sám s mladým průvodcem. Sedávají vedle u stolu a pořád po nás pokukují. Sandokan se občas pokouší navázat kontakt. Jeden den spolu tihle dva dokonce nemluvili. Sandokan se vrátil z aklimatizačního výletu sám. Byl poměrně dost naštvaný a dlouho nadával. Průvodce mu prý normálně někde utek. Sandokan mu zřejmě nestačil a tak se vráti do lodžie. Průvodce se vrátil o několi hodin později a culil se, jako by se nechumelilo. Chvíli spolu nemluvili a pak byli zase kamarádi. Portugalky zase pořád studují průvodce a neustále se dohadují kudy a kam půjdou. Berou to tak vážně, že to vypadá jako by plánovaly útok na Everest. Jak už jsem psal, neustále chodí jen v elasťákách a jejich posedy jsou celkem zajímavé pozice, což se ale moc nelíbí bábině. Třeba ale mě to zas tak moc nevadí.

Také jsme tu byli pohoštěni jídlem, kterým tu krmí nosiče a šerpy vůbec. Jen už nevím jestli to bylo cestou nahoru, nebo dolů. To ale není podstatné. Byli jsme už toho dne po večeři a pozorovali jsme klasicky zbytek osazenstva jídelny. Vpravo u televize se cpala skupinka šerpů. Bábina kolem nic neustále kroužila a postupně všem přidávala. Pak si všimla jak ji pozorujeme a nabídla nám také. Chvilinku jsme koukali a pak souhlasili. Může to být dobré. Do misek nám nalévá po sběračce vývaru a na talíře kydá jakousi šedohnědou hmotu, připomínající tmel. Bez váhání jdem do toho, neboť nás všichni pozorují. Tak ať jim ukážeme. Největší ohlas jsme sklidili samozřejmě u šerpů.

Jí se to rukama a to tak, že se z hmoty mezi prsty kousek užmoulá, pak se to vymáchá ve vývaru a strčí do pusy. Musím říci, že je to celkem dobré. Klidně bych si ještě přidal. Už ale nic nezbylo. Také jsme si tu oblíbili polévku zvanou Sherpa stew. Stojí v ní lžíce a je neuvěřitelně dobrá. Obsahuje snad všechny ingredience, které se nechají do polévky dát. Nudle, brambory, noky, rýži, veškerou zeleninu, no prostě super. A každý večer si dáme s Evou malilinkou placačku rumu na dobré trávení. Pepa nemůže, protože je na homeopatikách.

Z mého pohledu byl pro mne největší zážitek tady v Namche, když nám bábina dávala kulichy a hedvábné šály. Jednomu se draly slzy do očí. Šály by se měly dávat podle tradice jen přátelům a vzácným hostům. Využíváme situace a organizujeme společné focení. Foťák rychle na stativ, dokud sem dovnitř svítí ranní slunce. Bude to krásné světlo. Pokud se to ovšem v tom spěchu povede. Pak se ještě trochu fotíme venku. To už je ale v den odchodu. Nějak se nemůžeme rozloučit. Dlouho postáváme na terase. Loučení je dost dojemné. Nandaváme batohy a vyrážíme k dalšímu pochodu. Bylo to tady moc fajn.

 

 

Sestup do Jorsale • 2740 m.

 

 

Dnes máme před sebou dlouhý sestup dolů do Jorsale. Klesáme po strmých schodech k centru Namche. Bábina se synem a vnučkou nám ještě dlouho mávají, dokud se jim neztratíme z dohledu za zatáčkou. Tam potkáváme u malíře pana doktora i s miminem. Ahoj kamarádi. Přecházíme hlavní ulici a sestupujem dál. Jdeme podél kavárny, kde jsme byli včera na koláči a čaji. Seděli jsme na terase a cpali se štrůdlem. A že ho tu dělají dost dobrý. Jak tu tak sedíme tak kolem jdou bratři Jihoafričané. Nazdááár, volám na ně normálně česky. Chvíli koukají co se děje, než zjištují, že sedíme několik metrů nad nimi.

Dnes se tu ale nazastavujeme a pokračujeme dál podél potoka s modlitebními mlýny až dolů k bráně. Tady se naposledy kocháme pohledem na vesnici a opouštíme její území. Tak zase někdy, říkám si v duchu. Mizíme za zatáčkou a kamenitou cestou klesáme k několika domkům pod vesnicí. Tady jako bychom se posunuli o několik desetiletí zpět v čase. Staré domky bez komínů, ze kterých se každou skulinou valí ven kouř. Nepříliš zpevněná, neustále rozbahněná a od jaků posraná cesta. To posledně jmenované je tu sice všude a tady obzvlášť. Nevím jestli to tu také ještě patří k Namche, nebo je to samostatná osada. Dříve tu bylo i policejní kontrolní stanoviště. To už loni zrušili. Hned pod posledním domkem je cesta upravena do podoby dlouhých ale nízkých schodů. Tento úsek je dlouhý zhruba sto metrů. Pak se jde z nepříliš strmého kopce, příjemnou lesní cestou k novému kontrolnímu stanovišti s malou čajovničkou naproti. Stanoviště zde funguje od minulého roku. Cestou nahoru zde kontrolují permity a na zpáteční cestě vám tu za směšný peníz vystaví originální certifikát o absolvování treku.

Škoda, že nemají nějaký i s Island peakem. Voják, který tu má zrovna službu se s námi dává do řeči. Zaujali ho naše trika a má spoustu otázek. Naoplátku se dozvídáme, že bydlí v Pokhaře ( město pod Annapurnou ), kolik má dětí, jak je starý a spoustu jiných věcí. Sympaťák je to, kluk jeden vojenská. Takto bychom ale mohli kecat s každým koho potkáme a nikam bychom nedošli. Teď máme před sebou skoro nekonečné klesání až dolů k řece. Každý bereme své tempo a počkáme na sebe na velkém odpočívadle. Cestou mě chytají střevní potíže a je to docela problém v tomhle svahu najít nějaké vhodné místo. Jinak beru kopec celkem hopem. Na odpočívadle je dost plno. Je odtud totiž poslední, nebo také první možnost výhledu na Everest. Záleží na tom odkud jdete. Zrovna se tu mrcasí skupina Němců a vůbec se nemají k odchodu. Tvrdá němčina mi sem vůbec nepasuje. Dále se charakter cesty opět mění a ta se stává kamenitou se spoustou schodů a serpentin. Výškové metry tu ale ubývají rychle. Za chvíli díky tomu opouštíme i zónu 3000 metrů a už se budeme pohybovat už jen ve výškách s dvojkou vepředu. A s drobet vyklepanými koleny po dlouhém sestupu přicházím k lanovému mostu vysoko nad řekou. Ty jsou tu vlastně dvě. Stékají se tu Dudh Koshi, která teče z našeho údolí a Bhote Koshi ze sousedního. Abychom se k mostu dostali, musíme vystoupit asi o patnáct metrů výš po velmi strmých schodech. Čekáme až bude most prázdný, kameru šroubuji na stativ díky kterému bych chtěl dostat náš přechod na film z jiného úhlu pohledu a jdeme. Musím kameru ke stativu ještě přivázat popruhem, protože patice která má kameru držet je prasklá. A dost nerad bych o ní přišel. Záběry jsou z toho celkem efektní. Za mostem, po krátkém odpočinku musíme zase stoupat dalších asi dvacet metrů výš. Zde je rozcestí. Hlavní cesta prudce klesá a ta druhá mírně stoupá do svahu. My samozřejmě jdeme dolů. Po schodech podél převislé skály. V období dešťů tu na cestu padají vodopády. Je zajímavé, že vždycky potkáte nejvíc lidí na tom nejblbějším místě. Zrovna třeba jako tady. Kopec není nijak moc dlouhý, takže jsme za chvíli dole, na plochém dně údolí. Je tu fajn místo na odpočinek. Zastavujeme se tu vždycky. Je odtud krásný výhled na kaňon s řekou i mostem, který odtud vypadá jako pavučina. No je pěkně vysoko nad řekou. Je tu tak krásně, že se nám ani nechce dál. Spěchat nemusíme, nejhorší část dnešní etapy máme za sebou. Větrám a na sluncem rozehřátých kamenech si suším boty a ponožky. I nohám to prospěje. Pepa se pokouší nebezpečným terénem sestoupit k řece. Jak zjišťuji až po několika měsících doma dle jeho fotografií, tak se mu to povedlo a celý nahatý provádí očistu.

Fajn odpočinuti pokračujeme v cestě dnem údolí. Řeku jsme na chvíli ztratili z dohledu, je schovaná za nánosy obrovských valounů. Přecházíme dvě zleva přitékající bystřiny, spadající z místy kolmých srázů vypínajících se do nebetyčných výšin. Při pohledu na ně člověk dostává žízeň. Ač by se mohlo zdát, že půjdeme nyní jen pořád z mírného kopce, není tomu tak. Je to zase jako na houpačce, nahoru a dolů. Naštěstí ale asi jen dvakrát, nebo třikrát. Konečně se před námi objevuje most. Musíme k němu také kousek vystoupat. Před vstupem na něj potkáváme skupinku Čechů. Také se tu dělí cesty. Přímo rovně od mostu vedou strmé schody nahoru mezi skalami. Zajímalo by mě celkem, kam vedou. Zkoumat to ale dnes nebudu. Češi ale měli štěstí, že nás potkali zrovna tady. Chtěli po nich totiž jít. Kousek za mostem už je vesnice. Jmenuje se Jorsale a někde si tu chceme najít nocleh.

Spali jsme tu už předloni s Helenkou. Myslím, že se to jmenovalo Budha lodge (lodžie). Tentokráte ale pokračujeme až na samotný spodní konec vesnice, kousek před dalším mostem. Kousek se musíme vracet, neboť v posledním baráku se neubytovává. Ubytování si nacházíme v místní pekárně. V patře jsou čtyři pokojíky, ze kterých jeden používají domácí. Osazenstvo pekárny tvoří dva mladí kluci. Šéf dokonce vypadá, jako by sem ani nepatřil. Občas tu hodně působí západní vlivy. Máme dva útulné pokojíky naproti sobě přes úzkou chodbu, hned u schodů. Ty hrozně vržou. Chvíli oddychujeme, něco obědváme a sami s Pepou vyrážíme na průzkum okolí. Chvíli blbneme u mostu a pak nás zláká pěšina vedoucí dál rovně do lesa. Kousek se po ní vydáme. Chvíli rovně ztraverzuje strmý svah vysoko nad řekou a pak postupně začíná celkem příkře stoupat doprava do téměř neznatelného bočního údolí. Těče tu nějaký potok, který postupně přechází zhruba ve stometrový vodopád. No to je paráda, naše průzkumná výprava se vyplatila. Vesnice odtud bere vodu. Vede sem totiž několik hadic a je tu i taková malá primitivní vodárnička. Také je tu spousta poškozených stromů. Do výšky téměř jednoho metru vypadají jako by je okousal bobr. Domorodci je asi takto postupně nasekávají a berou z nich smolu. Vypadá to docela úděsně. Prodíráme se až pod samotný vodopád. Moc vody neteče,voda se pomalu ztrácí. V období dešťů to tu musí být paráda. Děláme pár fotek a opatrně sestupujeme zpět. Eva už asi bude nervózní, kde jsme. Jsme pryč už celkem dlouho.

Večer přicházejí k nám do lodžie další dva hosté. Jsou to Izraelci. Vypadají jako otec a syn. Jinak je tu fantastický klid. Všichni tudy jen projdou, maximálně se nají a pokračují dál. Na noc tu nezůstává skoro nikdo. Před večeří chvíli sedíme na terase a popíjíme kávu a pivo. Máme odtud krásný výhled na skálu na druhém břehu, podél které budeme zítra šplhat nahoru do Monja. Chvíli před setměním se na obzoru vytvořily krásné kumulusy, to jsou takové ty načechrané mraky, beránci se jim říká. A za nimi prosvítá krapet slunce. Se skálou v poředí fajn záběr. Zkouším udělat krátký timelapse záběr na kameru. Timelapse znamená časosběrný, čili kamera zaznamená například jen jedno políčko filmu za vteřinu. Oproti normálním 25 snímkům. Výsledkem je pak jakýsi zrychlený záběr. Vypadá to dost dobře. Pro větší zrychlení se nechá nastavit čas třeba jen na jeden snímek za deset vteřin, za minutu, nebo dokonce za deset minut. Tím už se nechá zanamenávat třeba růst rostlin, rozkvétání květů a podobně. To už jsem ale trochu odbočil.

 

 

Návrat do Phakdingu

 

 

Spalo se mi tu celkem dobře. Pod oknem mi celou noc krásně hučela řeka a to mám rád. Snad dokonce myslím, že jsem si schrupnul i včera hned po příchodu. Dnes máme před sebou jen celkem krátkou a nenáročnou etapu do Phakdingu. Musíme vystoupat několik metrů k mostu a počkat než přejde karavana jaků. Za mostem se jde kousíček po rovině, postupně cesta přechází v poměrné strmé schody.

Ty nás dovádí ke vstupní bráně do parku. Jsme stále ještě v Jorsale. Nakukujeme dovnitř do budovy a prohlížíme si velkou plastickou mapu celého údolí. Mapa měří minimálně tři krát tři metry. Škoda jen, že je už asi dost stará a tím pádem i sešlá. Stálo by za to se o ni lépe starat. To tu ale asi nehrozí. Také tu dřív dávali razítka na permity, rád bych si fo fláknul do pasu. Žel po něm není ani památky. Nevadí jdeme dál. Úsek údolí do Phakdingu si moc nepamatuji. Mám s tím ale problém vždycky. Je to pořád nahoru a dolů. Jde se přes několik vesnic, přechází se několik mostů, prostě pořád dokola. Před mostem do Bengkaru potkáváme starého přítele z Chhukhungu, jednorukého šerpu. Kde ten se tady bere ? Jde opět nahoru, další kolo s další skupinou. Pane jo, to je fičák. Kolik je to dní, co jsme se potkali nahoře. Chvíli povídáme, měníme si adresy a děláme si fotečku. Chlapík nemá moc času, musí běžet za svou skupinou. Přes most přecházíme do Bengkaru. Je to poměrně dost roztažená vesnice. Jsme jen 2630 metrů nad mořem. Tedy zhruba jako nejvyšší vrcholy Tater. Sluníčko do nás paří o sto šest. Těším se za vesnici do stínu lesa. Procházíme kolem lodžie, kde jsme loni přenocovali. Dnes se tu ani nezastavíme. Pauzu máme naplánovanou na terasu nad vodopádem, ve Waterfall view lodžii. Ta je umístěna na strategické pozici na hřebínku mezi vodopádem a vesnicí. Tady se zastavujeme vždy. Je odtud také nádherný výhled na šestitisícovku Thamserku. Dnes je tu ale bohužel dost narváno. A zrovna jsme museli trefit na dost neotesanou skupinu. Moc se roztahují, jsou hluční, chovají se jako prasata a tím dost kazí tu klasickou pohodovou atmosféru tohoto místa. Jak už jsem psal, terasa je postavena na hřebínku a díky tomu cesta dál pokračuje sestupem kluzkou strží k vodopádu. Díky vodní tříšti je zde neustále mokro a pěkně to tu klouže. Na to, že již skoro měsíc nepršelo, teče dost vody. Loni byl vodopád při zpáteční cestě již téměř vyschlý. Kovový most přes potok odvádějící vodu od vodopádu se již trochu rozpadá. Povolilo několik svárů a asi nebude dlouho trvat a dojde zde k neštěstí. Hned za mostem musíme zase do kopce, cesta je tu dost erodovaná. Přeci jen jde o svah koryta potoku. I nadále je terén dost rozbitý. Proplétáme se mezi velkými balvany, terénem zralým tak na vyvrknutí kotníku. Někde tady by měla být odbočka nahoru do hor, směrem přes Kongde (4250 m.) do Thame. Thame je vesnička vlevo nad Namche. Neustále klesající a stoupající cestou se dostáváme až do vesničky s poměrně složitým jménem, Nyambua Thyang. Tady jsme cestou nahoru rozdávali nejvíc hraček a bonbónů. Tady bylo to nádherné děvčátko s culíky a červenou vestičkou. Těším se na setkání, ale po dětech tu není dnes ani památky. Škoda, jdeme tedy dál. Musíme překonat malé boční údolí stejnojmenného potoka pramenícího ve výšce 4200 metrů vysoko nad námi na úbočí masivu šestitisícového Kongde. To znamená jen další sestup. Vesnička je postavena na celkem sympatickém místě. Je tu malá hydroelektrárna. Podél cesty vede vzhůru do údolí přečerpávací potrubí. Dle zrezivělosti tu už nějaký ten pátek bude. Se stavbou těchto elektráren, kterých je tu v údolí samozřejmě víc, prý významně pomáhali Švýcaři. Stejně jako se stavbou nových, ocelových lanových mostů. Opouštíme vesnici a příjemnou, písčitou cestou ve stínu borovic se už blížíme k našemu dnešnímu cíli, k Phakdingu. Kousek nad ním, u nevelkého sesuvu se stále ještě vybírají příspěvky na opravu cesty. Samozřejmě, že přispíváme. A to už procházíme mezi prvními domky vesnice.

Pak cesta prudce zahybá doleva mezi dvě velké lodžie a míří k řece. Přes most jde zrovna karavana oslíků. Tak musím chvíli čekat. Kamarádi jdou kousek za mnou. Za mostem cesta opět kousek stoupá podél mechem porostlé, převislé stěny. Z těch neustále zkapává voda, takže cesta je stále mokrá a kluzká. Na druhé straně je zase neustále narušována erozí, takže se může kdykoliv stát, že cesta zmizí v řece o několik desítek metrů níž. A pak už se kousek pod námi objevuje druhá, hlavní část vesnice. Ta je poměrně dost dlouhá. Procházíme starou částí, kde žijí a pracují opravdu jen domorodci a žádná lodžie tu není. V jednom z domků vidíme pracovat při slabém svitu žárovky, krejčího. Ještě předloni tu byla bahnitá cesta. Minulý rok ji teprve vydláždili. Asi po sto metrech se ráz vesnice naprosto mění a již v podstatě v každém baráku je lodžie, nebo obchůdek. Postavili zde už i dokonce bar s blikavými neóny, kulečníkem a dunící muzikou, která je slyšet až ven. Hned vedle je nově otevřený sport. Za chvíli to tu bude vypadat jako v Namche. Cesta se zde rozděluje a tvoří jakousi výhybku, která se spojuje u naší lodžie. Pochopitelně jdeme tou levou. Tvoří takové esíčko a po několika schodech přicházíme k velkému a novotou zářícímu modlitebnímu mlýnku. To znamená, že jsme doma. Tady vždycky bydlíme a nebude tomu jinak ani tentokrát. Skládáme batohy na terase protahujeme si záda. Kdepak je naše bábina ? Jak to, že nás nikdo nevítá. Aáá hele, támhle je. Byla v kuchyni. No to je radosti, jeden si tu připadá opravdu jako doma. Vítáme se pomalu jako sovětská delegace. Pak přichází na řadu Raksi, místní kořalka. Možná už jsem to někde psal, ale chutná zhruba jako naředěná slivovice a má asi jen něco kolem 15 voltů. A pít se to nechá. Bábina je samozřejmě velmi pohostiná a tak nezůstává jen u jedné skleničky. Sedím pak s jejím manželem na schodu terasy a povídáme o politické situaci u nich a u nás. Docházíme k závěru, že je to všude stejné. Stěžuje si na to, jak vláda neustále zvyšuje stávající a vymýšlí další nové daně. Pak stáčíme řeč na turistický ruch v údolí a docházíme k výsledku, že největší pakáž, která sem chodí jsou Američani. Všude se roztahují, chovají se arogantně a tak dále. No, je to tak.

Když se bábina dozvídá, že odlétáme až za čtyři dny, tak se tomu dost diví. Máme čas a chceme zůstat jeden celý den v Lukle a pozorovat cvrkot na letišti. Radí nám moc neotálet a odletět co nejdříve. Je tu velká pravděpodobnost, že se dole v údolí zase pokazí počasí a my neodletíme. Během našeho pobytu nahoře se to už několikrát stalo. Skoro každý s kým jsme mluvili o tom mluvil. Asi i proto jsou letos hory tak nějak prázdnější. No jo, to je sice fajn rada, ale jak si přebukujeme letenky ? To si bere na starost také bábina. Je poměrně dost operativní a akční. Má prý v Lukle sestru a ta se o to postará. Běžím na pokoj pro letenky a bábina jí hned volá. Po asi pětiminutovém hovoru, připomínajícím spíš hádku je vše vyřízeno. Jazyk místních tak prostě někdy zní. Poletíme už pozítří. Není nad to, mít tu přátele. Máme se stavit u sestry v Lukle a ta se již o vše postará. Adresa zní : Himalaya Lodge, to je přeci hned nad letištěm. Dobré místo. Jsou to vlastně sousedi s “mojí” Sherpa lodge. Máme sice radost, ale také jsme z toho chvíli i tak trochu zaskočeni. Proběhlo to moc rychle. A Pepa to vlastně zjistil až když to bylo vyřízené. Chtěl jsem taky ještě přespat jednu noc u starého kamaráda Temby v Thado Koshigaon. Cestou nahoru jsem mu to slíbil. No, snad někdy příště. Riskovat čekání v Lukle se nám opravdu nechce. Předloni ty čtyři dny úplně stačily.

 

 

Návrat do Lukly

 

 

Tentokrát jsme neměli pokoje vedle sebe, ale každý na opačném konci. Já jsem nakonec dostal jiné sousedy a díky spojovacímu oknu mezi našimi pokoji jsem dlouho nemohl usnout. To okno bylo původně do ulice, ale pak přistavěli další pokoje a okno nechali. Je v něm sice záclona a závěs, ale světlo tudy stejně proniká. A sousedi jsou ještě ke všemu dost hluční. Pacholci. Ještě že mám telefon plný písníků. Nasadím sluchátka a ať si každý dělá bordel jaký chce, neslyším nic.

Takže dneska máme před sebou poslední etapu. Vracíme se do Lukly. To znamená, že půjdeme většinu času do kopce. Lukla totiž leží o nějakých 200 metrů výš. Nejprve ale bude snídaně. Než se jí dočkáme, tak jsme naléváni slaným čajem s jačím mlékem, který je nápojem místních. Má výbornou chuť a nese stopy i nepatrného zahuštění nějakou moukou. Díky tomu bude asi i dost výživný. Je sice dost dobrý, ale kam se hrabe na stejný čaj, kterým nás nalévala bábina v Namche. Ten byl !!!! Někdy dokonce začínal po chvíli, jak postupně chladl, houstnout v řídkou kaši. Nevím co do toho sypou, ale řekl bych, že je to mouka z pohanky, nebo něčeho podobného. To tušit, tak ani neobědnávám termosku s normálním čajem s mlékem.

Po snídani je na řadě loučení. Dostáváme ještě po hrnku kávy a probíhá i nějaké focení. Pak dostáváme ještě od bábiny každý po litrové láhvi vody. Moc si toho vážíme, ale jak to pro boha poneseme. Jsou to přeci jen další tři kila zátěže. Voda se tady ale neodmítá. Tak poslední pozdrav a jdeme. Ach jo. Přecházíme přes ocelový most, který už taky asi dost pamatuje. Včera pan domácí vyprávěl, jak se na něm nedávno propadl jak. Phakding je ještě poměrně dlouhý. Chvilku trvá, než ho celý projdeme. Máme před sebou cestu připomínající horskou dráhu. Stále nahoru a dolů. První zásadní zastávku děláme ve vesnici Ghát. Tady jsem loni viděli největší sesuvy, vzalo to kousek vesnice. No a hlavně tady mají Eva s Pepou přátele. Cestou nahoru zrovna stavěli vedle domu přístřešek, ten už je teď hotový. Tentokrát ale jdeme dovnitř na termosku čaje. Pozoruji bábinu jak vaří vodu na hliněné peci s dřevěnou digestoří a ani trocha páry jí nejde do místnosti. Pak povídáme s panem synem o všem možném. Ptá se, nakolik vyjde u nás v Čechách notebook. Zde v Nepálu jsou prý moc drahé. Obávám se, že s posláním sem to ve finále vyjde asi na stejno. To bych ho sem musel leda přivézt osobně. Krásně by se tu sedělo, povídalo a popíjelo až do alelůjá, ale po necelé hodince se zvedáme a pokračujeme dál. Bylo to fajn setkání. Hned za dalším kopečkem, máme dalšího kamaráda. Ano, je to už Thado Koshigaon a starý přítel Temba, přemožitel Everestu. Tak to má napsáno na ceduli, na své lodžii. Tolik jsem se těšil, jak tu zůstaneme na noc, pokecáme, půjdeme se podívat kousek proti proudu řeky, jako vždycky. Ale nebude tomu tak. Musíme jít dál do Lukly. Na chvilku se tu ale přeci jen stavíme. Zveme Tembu na pivo a sedáme si pod malý přístřešek na terase. Temba nás na oplátku hostí čajem. A “tahá” z nás cigarety. Až dnes zjišťuji jak je starý, má 62 let. To je zde úctyhodný věk. Říká, kde jsme tak dlouho. Už několik dní nás vyhlíží a měl o nás strach. Kdyby jsme mu prý dali alespoň telefon. Spočítal si jak dlouho nám výprava asi může trvat a podle toho jsme tu už dávno měli být.

Nevěděl, že nikam nespěcháme a schválně zůstáváme v horách déle. Povídáme o jeho expedicích na osmitisícovky, létání do Lukly a jeho synovi, který se vydal v jeho stopách. Mimo Everestu, na kterém byl asi třikrát, vylezl na Makalu, Lhotse a několik dalších osmiček. Na většině expedic působil jako sirdár, to znamená něco jako vedoucí. A účastnil se dokonce i na několika Československých expedicích. Je to fajn vyprávění. Pak se zasmějeme při debatě o létáni do Lukly, i když to moc k smíchu není. Padá zde rok co rok několik letadel. Spousta nehod je způsobeno stářím a technickým stavem letadel. K smíchu je ale právě to, když Temba říká, že jsou to letadla ze Second handu. A nakonec jeho syn. Čeká na něj už několik dní, měl už tu dávno být. Nelétala zase pár dní letadla a díky tomu že má přiletět s celou expedicí, trvá asi déle než se sem dostanou. Je prý sirdárem v expedici na Pumori. No, jak už jsem říkal v Ghátu, povídalo by se to krásně, my ale musíme pokračovat. Neodolám a musím se s Tembou vyfotit. Buď zdráv starý brachu !!! Určitě se ještě někdy uvidíme.

Další osadou je Cheplung. Tady se cesta rozděluje. Doleva jdeme my a vpravo cesta klesá do údolí směr Jiri. Také je tu úplně nová klinika. Loni ji tu dokončovali Korejci. No a odtud už půjdeme jen a jen do kopce. Lukla je o 180 metrů výš. Žádný velký rozdíl, ale v tom vedru a unaveným z celého treku, nám to dá ještě zabrat. Do závěrčného trháku nasazuji své tempo a jdu skoro na ráz až do Lukly. Míjím památník jednoho z leteckých neštěsí v Lukle a poslední zátočina mě vynáší k bráně na kraji vesnice. Konečně....!!! Odkládám na chvíli bágl na kamennou terásku a trochu se vydýchávám. Pak se přesunuji k vojenské kontrole a tady počkám na kamarády. Ani už nevím jestli chtěli vidět naše permity, třeba aby si nás vyškrtli, že jsme se v pořádku vrátili. Pak se již pomalu přesouváme přes celou vesnici až nad letiště do již zmiňované lodžie, Himalayan Lodge. Majitelku a sestru bábiny z Phakdingu v jednom, potkáváme hned na chodbě. Na první pohled je zřejmé, že jsou sestry. Říkáme kdo jsme a ona hned ví která bije. Vyřídíme to ale později, nejprve nás ubytuje. Lodžie je to veliká, jeden by tu i zabloudil. Pokojíky jsou sice trochu menší, ale plně postačující. Okna máme na jih, čili směrem k letišti. Na záchod se chodí přes “most” nad úzkým dvorem. Do patra vedou dvě schodiště, tedy o kterých my víme.

Nejprve asi zajdeme na oběd, protože například já už hlady šilhám. Jídelna je veliká a krásně zařízená. Je zde vidět už i trochu západní vliv a jistá podoba s evropskými horskými chatami. Studujeme jídelní lístek a až po nějaké době nám dochází, že je tu něco jinak. No to není možné, menu mají i češtině. A vše napsáno bez jediné chyby. Tak to potěší. Po obědě nám zbývá celé odpoledne, abychom vše vyřídili, prošli se po Lukle a připravili se na ranní odlet do Káthmandů. S našimi letenkami posílá paní domácí do aerolinek dceru. Je to samo sebou, že jdeme s ní. Nebo lépe řečeno za ní. Agni má kancelář blíž než Tara air. Než vše vyřídí koukáme se po krámcích kolem. Pak, s již přebukovanými letenkami v kapse, jdeme do jedné z místních pekáren na zákusek s kávou. Štrůdl opět vítězí, alespoň tedy u mě. Chutná fantasicky a je nám fajn. Ve stole zde nacházíme český program televize. No to bych tu tedy nečekal. Zvláštní spojka s domovem.

Také je nám dopřáno sledovat několik odpoledních letů. Mám radost, na to jsem se sem těšil nejvíc. Dokonce i z mého oblíbeného místa na terásce přímo nad ranvejí. Také se musíme zastavit u dědečka v Sherpa lodžii pro červený batůžek, který jsme si u něho nechaly v úschově.

Tentokrát mu za to ale musím něco nabídnout, protože bydlíme jinde a nevyužijeme bohužel jeho služeb. Tak se sluší za úschovu zaplatit. Pět set rupií by to myslím mohlo zpravit. Ptá se kdy a s kým odlétáme. Říká že jeho syn pracuje jako manžer u Agni Air. To by nám mohle eventuelně v nesnázích pomoct. Loučíme se a doufám, že ho ještě někdy uvidím. Venku potkáváme kamaráda pekaře. Je to takový neustálý smíšek, pořád se culí. Aby taky ne, pekárna mu funguje a tady u letiště se kšefty netrhnou. Mezi pekárnou a momentálně naší Himalayan lodžií mám dalšího kamaráda. Má tu malý krámek se suvenýry. Při courání se nad letištěm potkáváme skupinku Čechů. Taky horolezci, už na první pohled podle oblečení a především obutí je to patrné. Ani už nevím kam měli namířeno, ale měli jeden velký problém, nepřiletěli jim do Lukly bágly. Prý zítra..... . Hledají zrovna ostatní kamarády a pak se možná nastěhují k nám do lodžie. Bylo by to fajn, mohli bychom večer u piva ještě trochu popovídat. Člověk je plný dojmů a potřebuje se z toho někomu vykecat v mateřském jazyce. Bohužel si asi našli bydlení někde jinde, protože jsme je už neviděli. Také opět několikrát potkáváme místního “blázna”, působícího dojmem takového zdejšího bezdomovce. Potuluje se tu ve staré, záplatované, červené expediční bundě a žije si svým životem. Minule jsem ho viděl jak si pochutnává na zubní pastě a asi přebývá v chýši v křoví přímo nad ranvejí. Narazil jsem tam na něj loni při průzkumné výpravě. Je to opravdu taková místní figurka. Pak také hledáme kamaráda Evy a Pepy, bohužel bezvýsledně. Není po něm ani vidu ani slechu. Samozřejmostí je návštěva internetu a odeslání zpráv o naší pozici. Opět se marně pokouším připojit na Skype. Nevím proč, ale nedaří se mi to. A pak už najednou přišel večer a bylo po ptákách. Chvíli ještě s Pepou postáváme venku na terase, popíjíme pivečko, povídáme a pozorujeme bubáka v jednom z pokojů v přízemí. Co tu je, tak ještě navytáhl z pokoje paty. Neustále je navlečný v péřovce a chodí hulit do sprchy. To je neuvěřitelný dobytek. Jeho stará, taková docela děsná čarodějnice neustále pro něco chodí do jídelny. Viděli jsme jí snad stokrát. Zajímalo by nás, z jakého jsou asi kmene ? Vypadají jako Indové, ale mají takové zvláštní zašedlé ksichty. Aby to tak nebyli třeba zombie. Ha ha. No a spát se nám také nějak nedaří. Nervy před zítřejším odletem asi už trochu pracují a dole pod námi také někdo “pracuje”. Probíhá tam dost bouřlivé a hlasité “už budu, už budu”. To je horor. Ať už je ráno !!!

 

 

Den odletu z Lukly

 

 

Tak a je to tady. Den odletu nastal. To zase bude adrenalinek. Vzhůru jsem už pochopitelně hodně brzy. Už se nemůžu dočkat do letadla. Na druhou stranu je mi smutno, že expedice pomalu končí. Počasí je zatím super. Obloha je jako vymetená a pomalu zhasínají poslední hvězdičky. Horizont na východě se barví do oranžova. Dnes bude krásný den, stejně jako včera. Konečně vidím okolní hory. Žádný z minulých roků nám toto nebylo dopřáno. Zbalené kletry necháváme na verandě a jdeme na snídani. Mám ale zcvrklý žaludek a na jídlo ani moc nemám chuť.

Platíme účet, loučíme se s novou kamarádkou, zdejší šéfovou a s nepatrným předstihem se přesouváme na letiště. Nedá mi to a jdu ještě na kávu do pekárny. Času máme dost. Pak až pokračujeme do haly. Jdeme rovnou dolů k odbavovacím přepážkám. Je tu zatím jen pár lidí a žádné informace o odletech se nikde nevyskytují. Platíme odletovou taxu několik stovek rupií a čekáme až to vypukne. Několikrát jsme vojáky vyhnáni z balkónku nad plochou. Pak přichází na řadu odbavení našich batohů a jejich kontrola. Tentokráte je musíme dokonce otevřít. To se mi tu ještě nikdy nestalo. Nevím, co bychom odtud asi tak mohli odvážet. Tak to bychom měli a teď ještě projít osobní kontrolou. Nevím jak to, že jsem tak blbej, ale přicházím o nůž. Vůbec jsem si nevšiml, že ho mám v malém příručním batůžku. Nenadělám nic, musím ho odevzdat. Pak už jen čekáme v malé haličce až přijde náš čas. Mají tu na prodej pár suvenýrů a malý stánek s občerstvením. Tak, kde je sakra nějaké to letadlo ? Jako první přilétá Tara Air. A pak ještě asi dvě nebo tři od stejné společnosti. Teprve až pak konečně přistává Agni. Pomalu jsme vpuštěni na plochu a chvíli ještě čekáme u stěny budovy, než vyloží a naloží letadlo. Jde to všechno strašně rychle. Není čas na nějaké zdržování. Motory neustále běží a my můžeme konečně nastoupit. Jsme již otrkaní staří vlci a do útrob letadélka se cpeme jako první. Musíme opět zabrat místa vepředu. Zaprvé je odtud pěkně vidět a výborně se natáčí. Musím pořídit nějaký fajn záběr startu. Sotva se zabouchly dveře za posledním pasažérem, tak se dáváme do pohybu. Jak říkám, je to tu fičák. Pomalu vjíždíme na ranvej a otáčíme se, abychom startovali až z jejího nejvyššího místa. Tak, teď to přijde ! Otáčky motorů se zvyšují na plný výkon, ledadlo sebou několikrát škubne a vyrážíme kupředu. Po několika metrech se zhoupneme na hlavní, skloněnou část ranveje a řítíme se po ní dolů. Je to neuvěřitelný zážitek. Konec ranveje se rychle blíží a my se od ní odlepujeme takříkajíc na poslední chvíli. Alespoň nám to tak z našeho pohledu přišlo. Údolí pod námi je čím dál hlubší a my stále celkem strmě stoupáme. Pozoruji pilota jak řídí. V kožených rukavičkách si jemně pohrává s kniplem, jako by šlo o hru na “Plejstejšnu”. Zdejší piloti jsou borci, nikdy je nepřestanu obdivovat. Počasí je fantastické a tak se můžeme kochat nádhernými výhledy. Stoupáme na letovou hladinu něco kolem 3500 metrů nad mořem a doufáme, že naše letadlo ze second handu vydrží až do Káthmandů. Let je tak fantastický zážitek, že nám utekl až moc rychle. Podle budíků a ukazatele vzdálenosti a i blížící se země usuzujeme, že za chvíli již budeme přistávat. Jen nikde před sebou nevidíme plochu. Chvíli to vypadá, že to ani piloti nevědí. Jsme již poměrně nízko nad střechami domů a letiště nikde. Pak se najednou, na poslední chvíli, takovým řekl bych vojenským manévrem, prudce stáčíme doprava a helemese, před námi se objevuje ranvej. Tak jsme ji přeci jen našli. Přistáváme tak hladce, jak jen to je asi možné. Kluci jsou prostě borci. Poskakujem po jediné dlouhé ranveji, na které přistávají i velká letadla na odstavnou plochu kde jsme nastupovali do stroje při odletu do hor. No, tak to bychom měli také za sebou. Jsme opět v Káthmandů, o 1400 metrů níže než Lukla. Chvíli sledujeme vykládku našich zavazadel a pak nastupujeme do přistaveného mikrobusu. Můj kletr letěl pěkně vepředu, v čumáku. A teď jede se všemi ostatními na vleku za autobusem. Přejíždíme snad celý areál letiště. Všude je spousta odstavených, starých letadel a vrtulníků. Takové trochu jako muzeum.

 

 

Káthmándů

 

 

Projíždíme mezi hangáry a kolem heliportu, na kterém jsem přistávali před dvěma léty s Beruškou přijíždíme k výdeji zavazadel. Je to jen takový přístřešek s plechovou střechou, kam vyháží naše zavazadla a podle našich lístků se je snaží vydávat. Pak, zase již obtěžkáni jdeme na taxíka. Využíváme zdejší služby, kde se zaplatí fixní cena, tentokrát je to už zase o stovku víc, tedy 600 rupek. Dostaneme potvrzení a je nám přidělen taxík. Tentokrát dostáváme trochu větší auto, myslím nějaké Mitshubishi, nebo co. Tedy zádně mini Suzuki pro dva lidi. Řidič ví, kde je náš hotel Blue Horizont, takže se můžeme pěkně dívat z oken a doufat, že se automobil cestou někde nerozpadne. Točím několik efektních záběrů s kamerou venku z okna. Snad o ni nepřijdu. Provoz je celkem v pohodě, jen občas na několika místech tak stupeň čtyři. Jsme dovezeni až před hotel, to dá rozum. Pomalu se šouráme na recepci, kde jsme srdečně přivítáni. Jsme tu poměrně brzo a tak budeme muset nějakou dobu počkat na pokoj. Přichází šéf a ať si v klidu sedneme na zahradu, že se o vše postará. Inu dobrá tedy, jdeme k našemu stolku pěkně vzadu v koutku a objednáváme si pivo a kávičku. Tak jsme zase tady, to to ale sakra uteklo. Při konzumaci druhého piva je nám sděleno, že momentálně volný pokoj nemají, ale nás může ubytovat u kamaráda kousek vedle v ulici. Je to pochopitelné, je sezona a pokoje jsou plně rezervované. Rezervaci taky máme, ale až od pozítří. No nic, dopíjíme a jdeme. Šéf s námi posílá pikolíky, aby nám odnesli kletry. Moc mi to nesedí, ale tak to v hotelech prostě funguje. Jdem naší ulicí kousek zpět, možná ani né sto metrů a jsme na místě. Jsme přivítáni a už nás vedou na pokoj do prvního patra. Recepční je takový trochu úlisňák, alespoň na první pohled. Pokoj je fajn, je prostorný a čistý. Máme tu záchod i sprchu a televizi a velké postele. To je žůžo. Venku na otevřené chodbě je prostorná terasa se sezením. Řekl bych, že je to tu dobré, ba až výborné. Vypadá to, že tu strávíme dvě následující noci. Vůbec mi to nevadí, klidně bych tu byl i do konce.

Máme tu, v Káthmandů za úkol několik věcí. Tou první a zřejmě nejdůležitější, je návštěva Rabiho. Samozřejmě, že ho chceme pozdravit a poděkovat za vše, ale především mu dát dopis se šekem z Namche Bazaru. To aby ho mohl odnést na patřičná místa a nám vrátit 250 doláčů, coby zálohu za naše odpadky z hor. Tak, pak trochu pochodit po městě, nakoupit nějaké ty suvenýry, najít Everest steak house, restauraci kde dělají nejlepší stejky v celé této části Ásie a v poslední řadě hospodu s pivními tácky ve tvaru Yettiho stopy, kam chodí všechny horolezecké expedice a světoznámí horolezci, kteří do Himalájí kdy přijeli. To poslední se zdá býti nakonec skoro největším problémem. Nevíme totiž jak se hospoda jmenuje a tak se musíme ptát a vysvětlovat. Trvá nám to snad tři dny. Dostat peníze z Rabiho také není zrovna dvakrát snadné. Do jeho kanceláře chodíme každé odpoledne a pokaždé říká stavte se zítra. Začíná mi to už trochu štvát, ale nanaděláme nic. Měl jsem mu já blbec hned při první návště říct, že odlétáme už zítra a věřím, že by prachy zajistil hned. No takhle máme alespoň zábavu. Slíbené fotky z vrcholu nemáme, protože jsme ho nedosáhli. Certifikát o jeho zdolání ale i přesto nakonec dostáváme a stojí nás to každého dalších 1000 rupií.

Máme krásný papír od Himalájské horolezecké asociace. Ten půjde doma hned za rámeček. Po třech dnech se konečně dočkáváme i našich 250 dolarů. Tímto Rabimu znovu děkujeme a loučíme se s tím, že se třeba ještě někdy uvidíme. Pane jo, to byla anabáze. Everest steak house také nacházíme. To už není nijak složité. Ovšem stejk si dávám jen já. Takovou dobrotu jsem snad ještě nikdy nejedl. Maso je dovážené z Indie a restaurace získala několik ocenění. Jsou prostě dobří, no.

Pak také navštěvujeme Swayambhunath, jednu z nejznámějších a největších budhistických stůp ve městě. Je známá také jako opičí chrám a to samozřejmě kvůli velkému soustředění opic kolem celého kopce. Láká je sem asi možnost toho, že můžou něco vyžebrat od turistů. Se stejnou věcí počítají asi i vlezlí a velmi neodbytní prodavači všeho možného a také žebráci. Minulý rok jsme tu koupili dvě mosazné misky. Letos žádný byznys nebude. Opic je tu nějak méně, zdá se mi. Chtěl jsem nafotit pár pěkných fotek, ale nic moc z toho asi nebude.

Při toulkách městem také objevujem fajn bar. Je zastrčený v nenápadné boční uličce, hned vedle Himalayan hostelu, ve kterém jsme bydleli s Beruškou při naší úplně první návštěvě Nepálu. Je to ve stejné ulici jako má Rabi kancelář, jen na opačné straně. A někde mezi uprostřed, na křižovatce je naše oblíbená sámoška. U té jsme také jednoho dne zaslechli češtinu. Nemyslím od Čechů, kteří sem také chodí nakupovat, ale od domorodce. O to víc nás to překvapilo. Je to majitel jedné z velkého množství místních cestovek a jde s dobou. Lidí od nás sem přeci jen jezdí poměrně dost a čeština se hodí. Stejně jako včechny ostatní jazyky. Ale zpět do baru. Majitelem je asi evropan, vypadá na Francouze. Zalíbilo se nám tu natolik, že sem potom chodíme každý večer. Nabízejí zde všemožné míchané nápoje a druhý je vždy v happy hodince, která trvá od pěti do osmi, zdarma. Takže je postupně zkoušíme všechny a to hned několikrát. Také zde jednou večeříme a určitě by jste neuhádli co. Normální, obalovaný kuřecí řízek s bramborem. No ano, v Káthmándů. Také zde potkáváme dvě Češky, které se do hor teprve vydávají a spoutu dalších fajn lidí. Třeba Američana, který kdysi prý u nás v Čechách studoval a proto si ještě pamatuje spoustu našich slov. S ním také poprvé v životě zkouším kouřit vodní dýmku. Mají tam jablko, je to celkem dobré. Pak také Švýcar, s kterým kecáme celý jeden večer. Dále se tu vyskytla skupinka rozjařených místních děvčat, která se dokázala během snad hodiny zbourat úplně na kaši. Docela horor. A taky Austaralan, který má tak děsný přízvuk, že mu nerozumím skoro ani slovo a spousta dalších lidiček. No celkově jsme se tu vyblbli pěkně.

Také se setkáváme s Pepovou kamarádkou z let minulých. Je to Indka nabízející a prodávající suvenýry v ulicích Thamelu. Setkali se tu před několika lety a Pepa jí drobet pomohl, stejně tak činí i teď. Zveme ji na čaj do zahradní restaurace kousek od našeho hotelu a povídáme a povídáme. Nemá to holka lehké, její příběh by vydal minimálně na další celou knihu. Takže o tom až třeba někdy příště. Rádi bychom jí ale ještě viděli i s dětmi a tak se domlouváme na setkání přímo na zahradě Blue Horizontu. Doufám jen, že neporušíme nějaká místní společenská pravidla. Třeba ohledně kast. Na to ale sere pes. Po páté odpolední přichází s dvěma nejmladšími syny a dokonce i s manželem. Je to její druhý, vypadá celkem v pohodě. Ten první ji prý hodně mlátil a na rukou má jizvy jak jí pálil a asi i poléval kyselinou. Prostě magor.

Dostáváme hedvábné šály a asi hodinku povídáme. Pak se na zahradě fotíme a loučíme se. Je to dost emotivní zážitek. Těžko vyprávět, to se musí zažít.

No a náš pobyt v Káthmadů se pomalu blíží ke konci. Všechny suvenýry a dárky máme také nakoupené, tak už nezbývá než koupit pár piv a oslavit konec expedice na střeše hotelu. A taky nějak zabalit tu spoustu věcí, která se nám válí všude po pokoji do našich zavazadel.

 

 

Odlet zpět do Evropy

 

 

Tak, a je to tady. Dnes tedy opustíme náš milovaný Nepál a poletíme zpět do té bláznivé Evropy. Nejdřív se ale musíme dostat na letiště. To provedeme klasicky taxíkem. Tak ahoj Blue Horizonte a všichni naši přátelé zde, jedeme. Město se nám zdá býti nějaké víc rozbité. Jako by tu proběhla nějaká živelná katastrofa. Vojenské kontrola před letištěm nás už ani nezastavuje a tak jedeme přímo před terminál. Tady ještě chvilku postáváme venku. Času máme celkem dost. Při kontrole zavazadel má Pepa trochu problém. Myslím že veze plynovou bombu. No, to by se asi nemělo. Pak už následuje naše odbavení. Prosím až do Prahy. Jsem vyslyšen a vypadá to zatím dobře. Bágly doletí určitě a my snad také. Jdem dál, po eskalátorech vyjíždíme do patra, kde jsou celní přepážky. Nahromadila se tu spoustu lidí a to bude asi dlouho trvat. Ach jo, proč ? Je tu špatný vzduch a trčíme tu skoro hodinu. Nenaděláme s tím ale nic a musíme to vydržet. Pak nás po chvilce odpočinku v hale čeká další kontrola. A sice osobní a také našich příručních zavazadel. U mě dobrý, u Evy zřejmě také, ale Pepa zase něco má. Celníkům se nezdají pytlíky s kořením. A zrovna tu mají kontrolu z vyšších míst. Podle všech těch ozdob co má na sobě, to bude minimálně nějaký generál. Celník šacující Pepu, generálovi nenápadně zakrývá výhled a naznačuje Pepovi, že chce úplatek. To je ale hajzl. Nebo je snad koření zakoupené v konzumu zakazané vyvážet ? Mě tu loni sebrali čtyři placatky rumu. To ale proto, že jsem blbec. Copak se vozí v příručním zavazadle ? Ne !!!! Pepa mu něco bankovek dává a tím by snad veškeré kontroly měli končit. Pak už jen čekáme na letadlo. Do Dillí poletíme opět s Air India. Jenže náš let má zpoždění. Času sice máme na přestup dost, ale stejně nadáváme. Za prosklenou stěnou odletové haly se objevuje Boeing 737, indických aerolinií. To bude určitě ten náš. Konečně na ceduli odletů mizí u našeho letu nápis “zpožděno” a otvírá se brána. Úzkou uličkou, připomínající spíš únikový východ jdeme ven na plochu. Jsme nasměrováni přímo k již zmiňovanému letadlu. Jenže, co to zase je ? Před letadlem je přistavený jakýsi vláček, něco jako u nás mají komedianti a v něm bude probíhat další kontrola, tentokrát Indická. To si snad dělají prdel. To nevěří svým Nepálským bratrům ? Asi ne. Kdosi říká, že tu před nedávnou dobou prý snad někdo dokonce vyhodil jejich letadlo do vzduchu, či co. No ale stejně jsou to pitomci. Netrvá to naštěstí moc dlouho a konečně jsme vpuštěni do letadla. Za chvíli opustíme Nepál. Ty brďo, to to ale uteklo.

Start probíhá v pohodě. Startujeme přímo při západu slunce. Hory jsou díky tomu nádherně nasvícené do červena. Letíme kolem Annapurny a Dhaulágiri. Je to fantastický let. Pak ale slunce zapadá, my se stáčíme více na jih a za chvíli už přistáváme v Indickém Dilí. Zdejší nové letiště je opravdu kolosálně veliké. Jeho stavba stála přes patnáct miliard korun a pracovalo se na ní skoro patnáct let. Letiště se již nyní může chlubit větší kapacitou než například Londýnské Heatrow. Je desetkrát větší než letiště v Praze. Zavazadlový systém je schopný přeložit 12800 zavazadel za hodinu. To by bylo něco málo technických zajímavostí, protože letiště je opravdu obrovské. Někdy si říkám, jestli to není zbytečně až moc.

Horší je , že tu máme stále ještě spoustu času. Ten budeme muset strávit před takzvanými trasferovými přepážkami. Až se bude vědět něco bližšího o našem letu do Istanbulu, tak by nás měli pustit dál. Toto místo mi připadá jako velká, ale opravdu velká slabina toho letiště. Je to možná i spíš taková buzerace. Proč musíme čekat tady, na tak malém a ještě k tomu ohrazeném prostoru, když jsme na tak ohromném letišti. Trávíme tu několik dlouhých hodin. Dokonce i když jdeme na záchod tak nás občas kontrolují. Neserte mě...!! Už nemůžu a tak se jdu několikrát ptát, co teda vlastně bude. Musíte počkat, musíte počkat..... . To je horor. Čekáme a nevíme na co. Prý přijde zástupce Tureckých aerolinek a až ten nás pustí dál. To si snad děláte prdel. Už nevíme coby a tak si s Pepou otevíráme jednu vedlejší, volnou přepážku a hrajeme si na úřad. A vidíte, dva lidi jsme dokázali odbavit. Ha ha. Raději toho necháme, nebu z toho bude nějaký průser. Už se nám tady vůbec nelíbí a chceme dál. Jdem se tedy s Pepou naposledy zeptat. A hele, Turkyš už tu sedí a jdeme na to. Zjištujeme, že v Káthmandů nám odbavili do Prahy “jen” batohy, ale nás ne. Sakra. Pěkně prosíme Turkyše, zdali by nám to nemohl udělat. A tak se i stává. Sice s tím má trošku problém, ale asi napotřetí se mu to daří. Jseš šikovnej chlapíku, díky, díky, díky. Tak a můžeme jít dál. Do uličky kontrol a probírek. Na to jsou Indové opravdoví specialisté. A hlavně jsou doslova posedlí cedulkama na zavazadlech. Nejsem blbej, svůj batůžek a foto brášňu si poznám, ne. Jenže bez cedulek jsou schopni nepustit vás dál. Tak to sabotujeme alespoň tak, že si jich každý uvazujeme hned několik. Ve frontě povídáme se sympatickou Indkou, obdivuje nás, jací jsme to ale horolezci. Pochopitelně pořád nosíme naše expediční trika. Ať každý vidí, že nejsme jen tak nějací obyčejní turisté. To dá rozum. Kontrola probíhá tentokrát celkem v pohodě. Jen Vinetůa (Evu) nám chvíli zdrželi za plentou. Jestli jí najdou ty zapalovače, tak dostane minimálně doživotí. Nenašli nic a to ani u mně, protože všechno už jsem odevzdal při předešlých kontrolách. No tak konečně to máme za sebou a můžeme svobodně čekat na náš další let. Přesouváme se o několik set metrů dál, nekonečnými prostory letiště k naší odletové bráně. Tady také ještě strávíme nějaký čas. Chvíli dokonce i ležíme a pokoušíme se o kousk spánku schovaní za lavičkama. Pak Pepa přináší na posilněnou dvě dávky výborných sendvičů. Postupně přicházejí další a další lidé a čas odletu se blíží. Pak otevírají přepážku, abychom se u ní mohli začít hromadit. Konečně se věci dávají do pohybu. Za přepážkou je další blbeček, který nás chce kontrolovat. To je neuvěřitelné. Sáhne na mě a ruku mu už urazím. No a pak už jdeme konečně rukávem do letadla. Nebudete tomu věřit, ale je tu další kontrola. To je už trochu přeháňka, řekl bych.

Letadlo je nové a veliké a pěkné. Jen ty letušky teda nic moc. Turkyně prostě nebrat. Sedíme v prostřední lajně sedadel, ta je myslím po čtyřech, nebo snad po pěti sedačkách vedle sebe. Celkem dobrý. Sedím do uličky, taky fajn. Budu se moci bez neustálého dovolování courat po letadle. Problém je jen s pasažéry před námi. Jsou to Indové, o to nic, ale neustále musí sklápět sedačky a to i během jídla. Po jejich sklopení je máme tak pětadvacet centimetrů před ksichtem. A to je na palici. Dávám jim celkem zřetelně najevo, že se nám to moc lelíbí. Je to ale celkem marné, jsou to prostě negramoti. Nakonec to celkem radikálně řeší Pepa a sedačky jim takříkajíc “přes zuby” vrací do vzpřímené polohy. Něco tam brebentí, ale sklopit si je už nedovolí. Po zhruba nějakých šesti hodinách a padesáti minutách letu přistáváme v tureckém Istanbulu. Je to super zážitek. Tihle Machometáni mají totiž na letadlech venkovní kamery a díky nim můžeme sledovat přistání očima pilotů. Ravnej začíná hned u pobřeží, takže se k ní přibližujeme nad mořem. Fakt paráda. Přistání je hladké. Jen nevím jestli jsme už v evropské, nebo stále ještě v asijské části města. Dle mého je Istanbul Ásie a basta. Zdejší letiště mi moc nesedí. Je takové roztahané a nemají tu ani pitítka. Čekat jdeme na opačnou stranu, kde je tak trochu víc klid. Ale ten nakonec není nikde, protože tu pořád musí něco kvákat do rozhlasu. O tom už jsem ale myslím psal i při cestě do Nepálu. Dostávají nás až tím, když hledají Muhameda Obejdu, aby se dostavil ke svému odletu. To se nasmějeme. Také dokonce i chvilku spíme, skroucení na sedačkách. Čekáme tu zhruba čtyři hodiny. Pak se přesouváme skoro na druhý konec letiště, k bráně odletu našeho letadla do Prahy. Tady také ještě nějaký čas čekáme. Čas si krátíme šmejděním v momentálně opuštěných přepážkách. V jedné nacházíme takové pěkné samolepky s tranzitem, tak si je lepíme do pasu. Máme tak alespoň vzpomínku na Turecko. Pak už jsme vyzváni k nástupu do letadla. Je to malý Boeing 737, taktéž Turkish Airlines. Je v něm mnohem více prostoru na sezení než v předchozím Airbusu z Dillí. Let bude trvat něco kolem dvou a půl hodin a překonáme při něm vzdálenost 1518 km. Na přistání jdem chvíli před západem slunce. To ale zapadá do mraků, do kterých se po chvíli noříme i my. Přistáváme v Praze, je skoro tma, je zamračeno, drobně prší. Co víc dodat. Je konec.